pátek 26. června 2015



Ikona Přesvaté Bohorodice Tříruké
(památka 12. července /  25. července)


Tato svatá a divotvorná ikona Přesvaté Bohorodice, která byla nazvána Tříruká, patřila nejprve svatému Janu Damašskému. V době pronásledování uctívačů ikon (ikonoborectví), pomluvil bezbožný císař Lev Izaurský svatého Jana, který byl horlivým zastáncem svatých ikon, před damašským kalifem za údajnou vlastizradu damašského vládce. Kalif dal potrestat svatého Jana veřejným odseknutím jeho pravé ruky. Večer, kdy se zmírnil hněv kalifa, si od něj sv. Jan vyprosil svoji useknutou pravou ruku. Když ji získal nazpět, přistoupil s ní před tuto ikonu Přesv. Matky Boží a přiložil ruku na místo, odkud byla odseknuta, a v slzách se sklonil v srdečné modlitbě k Přesvaté Vládkyni a prosil ji za uzdravení své ruky. Jan se potom dlouho před ikonou modlil, až před ní usnul. Ve snu se mu zjevila Matka Boží a uzdravila mu jeho ruku, která vypadala po zhojení stejně jako před odseknutím; jediné, co zůstalo zjevné, byla jizva na kůži, která dosvědčovala tento velký zázrak. Z vděčnosti za uzdravení nechal svatý Jan učinit ze stříbra jednu ruku a tu přiložil k přečestné Ikoně Bohorodice, která byla od těch dob nazývaná „Tříruká“. Přesto, že nevinnost sv. Jana byla nakonec dokázána, on se i přesto rozhodl opustit kalifův dvůr i Damašek a odešel do velké Lavry sv. Sávy Posvěceného¹, kde přijal mnišství. Divotvornou ikonu Přesvaté Matky Boží (Třírukou) měl od té doby již navždy u sebe.
Přečistá ikona Tříruká zůstala v Lavře sv. Sávy Posvěceného až do 13. století, kdy byla darována svatému Sávovi, prvnímuarcibiskupu srbskému, spolu s ikonou Matky Boží „Mlékem Kojící (Krmící)“. Svatou ikonu Třírukou nakonec přinesl sv. Sáva do Srbské země, odkud však pro neklid a bouřlivá období ikona sama podivuhodně odešla na jednom oslu, bez lidské pomoci, až na Svatou Horu Athos, konkrétně do monastýru Chilandar². Chilandarští mniši pak s radostí slavnostně uvítali tuto ikonu Matky Boží před hlavním chrámem monastýru, který je zasvěcen svátku Uvedení do chrámu Přesvaté Bohorodice.
Později, když nastal spor o to, kdo bude zvolen za igumena Chilandarského monastýru, svatá ikona Tříruká se sama podivuhodně přenesla na igumenské místo. Přesto, že ji pak otcové vždy vraceli do oltáře, ona se pokaždé vrátila na igumenské místo, a to se opakovalo celkem třikrát. Nakonec byla ikona Matky Boží ponechána na igumenském místě, což trvá až dodnes, takže zde působí Matka Boží jako místní chilandarská představená (igumenie). Také z toho důvodu nemá srbská Lavra Chilandar svého igumena, nýbrž pouze „proigumena“ (tj. jeho zástupce). Eklesiarch, tj. představený chrámu, přijímá spolu s ostatními bratry požehnání ke službě a k ostatním monastýrským pracím přímo od svaté ikony Tříruké, a to tak, že pře dní činí zemní poklony, neboť ona stále stojí na igumenském místě.
Na přímluvy Přesvaté Vládkyně naší, Bohorodice, nechť se Hospodin smiluje a spasí nás. Amen.


Tropar hlas 4.
Tvojí Třírukou ikonu Matko Boží, která zobrazuje tajinu (tajemství) Svaté Trojice, proslavila jsi mnohými zázraky. A tak, jako jsi odseknutou ruku Jana Damašského uzdravila, tak uzdrav naše duševní i tělesné nemoci a zbav nás ode všech běd a neštěstí, ať k tobě voláme: Raduj se, blahodatná, pomoz nám svojí třírukou ikonou.

Kondak hlas 8.
Na němém oslu byla na Athos přenesena Tvoje tříruká ikona. S ní jsi v Chilandarském monastýru igumenské žezlo přijala. Proto tě všichni mniši ze Svaté Hory nazývají svojí nejvyšší Igumenií a celým srdcem k tobě volají: Spasiž nás, Matko Boží, svými mateřskými modlitbami, jež k Bohu vysíláš.

Modlitba
Přesvatá Matko našeho Spasitele a Pána Ježíše Krista. Ty, která jsi byla od věčnosti vybrána, abys Boha tělesně porodila, jako nejčistší nádoba rodu lidského, nad cherubíny ctěnější a nad serafíny bez přirovnání slavnější, pros Syna svého:
Aby nám naše hříchy odpustil, aby na nás vylil dary své milosti! Nechť nás tvými svatými modlitbami naplní světlostí a temnota nás opustí! Zachovej nás pod záštitou svojí a zastiň nás křídly svými, pomocnice rychlá, Přesvatá Matko Tříruká! A ode všech nepřízní a utrpení, Přesvatá, nechť nás zbavuje třetí ruka tvá!


Jiná modlitba
Přesvatá a Nejblahoslavenější Panno, Bohorodice Marie, k tobě se utíkáme a před tvojí svatou Třírukou ikonou se skláníme. Vzpomínajíce na přeslavný tvůj zázrak, když přirostla odseknutá pravice ctihodného Jana Damašského, na zázrak, který se stal skrze pomoc této ikony, jehož znamení je na ní dodnes patrné skrze zobrazení třetí ruky, k tvojí ikoně přiložené.
Modlíme se k tobě a prosíme tě přeblahou a přemilostivou Ochránkyni pokolení našeho. Vyslyš nás, kteří se k tobě modlíme, tak jako jsi vyslyšela blaženého Jana, který v žalosti a bolesti k tobě volal. Stejně tak nepřezírej ani nás, kteří jsme nemocní a zarmoucení ranami rozličných strastí a kteří k tobě, se zkroušenou a pokornou duší, utíkáme.
Přemilostivá Paní, ty vidíš nemoci naše i těžkosti a vidíš také naši potřebu v tvé pomoci a ochraně: ze všech stran jsme obklíčeni nepřáteli a nemáme jiné pomoci ani záštity, jestliže se nesmiluješ nad námi ty, Vládkyně. Vpravdě tebe prosíme a k tobě se modlíme, vyslyš náš nemocný výkřik a pomoz nám svatootcovskou víru pravoslavnou čistou zachovat až do konce života, abychom ve všech přikázáních Páně správně chodili, abychom pravé pokání za naše hříchy vždy Bohu přinášeli, abychom byli důstojní mírného a křesťanského skonání života našeho a dobrého zodpovídání se na hrozném soudu Syna tvého a Boha našeho. Toho za nás upros svojí mateřskou modlitbou a prosbou, aby nás neodsoudil spolu s  nezákonností naší, ale aby se nad námi smiloval, pro svoji velikou a nevyslovitelnou milost.
Předobrá, vyslyš nás a neopouštěj nás, ve své mocné pomoci, abychom skrze tebe, spásu získavší, tebe opěvali a oslavovali v zemi živých, jako i z tebe zrozeného Spasitele, ochránce a Pána našeho Ježíše Krista, kterému náleží sláva, moc, čest a klanění, spolu s Otcem i Svatým Duchem, nyní i vždycky, až na věky věků. Amen.


Ikona Matky Boží na igumenském místě, hlavní chrám monastýru Chilandar
 ___________________________________________________________

¹ Lavra je název užívaný v terminologii pravoslavné církve pro velký nebo významný monastýr. Lavra svatého Sávy Posvěceného, řec. Λαύρα Σάββα τοῦ Ἡγιασμένου, je řecký pravoslavný monastýr na území Západního břehu řeky Jordán v Judské poušti, v údolí Nachal Kidron. Založena byla okolo roku 484 ctih. Sávou Posvěceným. Je jedním z nejstarších kinoviálních monastýrů na světě.
  
²Chilandar, srbský pravoslavný mužský monastýr na Sv. Hoře Athos v Řecku, čtvrtý v hierarchii athosských monastýrů, který se nachází na severovýchodní straně Athoského poloostrova. Založil jej řecký svatohorský mnich Georgios Chelandarios. V roce 1198 byl pak monastýr obnoven Stefanem Nemanjou (v mnišství (mnichem) Simeonem) a jeho synem Sávou.

Svatý Jan Damašský 
(památka 4. / 17. prosince)


Nejprve byl ministrem kalifa Abdalmelecha a poté mnichem v monastýru svatého Sávy Posvěceného. Pro horlivé zastávání úcty k ikonám byl za vlády ikonoboreckého císaře Lva Isaurského (Leon III. Syrský 717–741) ctihodný Jan pomluven tímto císařem před kalifem, který mu dal odseknout pravou ruku. Svatý Jan padl před ikonou Přesvaté Bohorodice a ruka se mu zhojila a zázračně znovu srostla. 
Když spatřil kalif takovýto zázrak, litoval toho, co učinil, ale Jan už nechtěl více zůstávat u něj v tak velikém postavení a odešel do monastýru sv. Sávy, který se nachází ve Svaté zemi. 
Tam byl od počátku vzorem duchovního života pro ostatní mnichy, v pokoře, poslušnosti a ve všech ostatních mnišských ctnostech. Zpíval a složil nesmrtelné písně, sestavil Oktoich – Osmihlasník, Irmologion, Menologium, Paschální kánon, napsal mnohá teologická díla, plná duchovní hloubky a inspirace. Byl velkým mnichem, stejně tak velkým básníkem, spisovatelem, teologem a věrným Kristovým vojínem. Svatý Jan Damašský je zahrnován mezi velké Otce Církve. Zesnul v pokoji okolo roku 776, když dosáhl 104 roků svého života.


Ctihodný Sáva Posvěcený 
(památka 5. prosince / 18. prosince)


Narodil se vesnici Mutalaska v Ceasareji Kapadocké, rodičům Janu a Sofii, okolo roku 439.  Už v osmi letech odešel z rodičovského domu do blízkého monastýru sv. Flaviany. Nadaný chlapec se tam brzy naučil číst a dobře poznal a pochopil Svaté Písmo. Zbytečně rodiče prosili sv. Sávu, aby se s nimi vrátil do světa a oženil se. V 17 letech přijal mnišský postřih a tak uspěl v půstu a modlitbě, že byl důstojný přijmout dar činění zázraků.
Po deseti letech odešel do palestinských monastýrů, kde nejdéle se zdržoval v monastýru ctih. Euthymia Velikého a ctih. Theoktista. Prozíravý Euthymios o něm prorokoval, že bude slavným mnichem a také učitelem mnichů a že založí velikou lavru, větší nade všechny monastýry tehdejší doby. Po smrti ctih. Euthymia odešel Sáva do pouště, kde v jeskyni, kterou mu ukázal Boží anděl, žil jako poustevník po dobu pěti let. Když se stal dokonalým mnichem, začali se z Boží prozřetelnosti kolem něj shromažďovat zástupy těch, kteří toužili po duchovním životě. Brzy se pak nashromáždil tak veliký počet, že Sáva musel dát postavit chrám a mnišské kelie.
Když zemřel jeho otec, přišla za ním jeho zestárlá matka Sofie, která od něj přijala mnišský postřih, Sáva ji dal kelii dále od monastýru, kde potom žila v modlitbě až do konce svého života.
Mnohé útoky přetrpěl tento svatý otec ze všech stran, od bližních, heretiků i démonů. On však nade vším zvítězil: nad útoky od bližních svou laskavostí a shovívavostí, nad útoky od heretiků svým neochvějným pravoslavným vyznáním víry, nad útoky démonů pak znamením svatého kříže a vzýváním Boha na pomoc.
Založil celkem sedm monastýrů. Na něj a na jeho spolubratra a spoluigumena, Theodosia Velikého, se vzhlíží jako na nejzářivější světla a sloupy svatého Pravoslaví na Východě. Císaře a patriarchy utvrzoval ve víře, všem a každému sloužil příkladem pokory svatých a podivuhodné moci Boží. Po vyčerpávajícím a mnoho plodném životě, zesnul svatý Sáva v pokoji roku 532, dosáhnuvše devadesátého čtvrtého roku svého života. Mezi mnoha jeho divotvornými a dobrými skutky nechť bude vzpomenut především ten, že on první ustanovil postup monastýrských bohoslužeb, které přešly do praxe Církve a který je znám pod jménem bohoslužebný ústav (typikon) Jeruzalémské církve.  

Svaté ostatky ctih. Sávy Posvěceného

sobota 28. února 2015



Starec jeroschimonach Tichon
(památka v den zesnutí 7. září / 20. září)

Starec jeroschimonach Tichon (Golenkov) se narodil v carském Rusku roku 1884, ve vesnici zvané Nová Michailovka (dnes se nachází na území Volgogradské oblasti). Jeho rodiče, Pavel a Jelena, byli velmi věřící a zbožní lidé, a proto i jejich syn, které ho tehdy nazývali Timotej, následoval tuto jejich víru, zbožnost a lásku k Bohu a již od svého dětství si přál zasvětit sebe a svůj život Bohu.
Když rodiče viděli velikou horlivost u svého syna po Bohu, rozhodli se nedát mu ihned požehnání k odchodu do monastýru, protože byl tehdy ještě příliš mladý, tělesně silný a měl stále ještě velmi živou povahu. Rodiče chtěli, aby Timotej trochu uzrál, dospěl na rozumu, a poté, aby se sám rozhodl, jakým směrem se vydá a co učiní se svým životem. Navzdory této jisté zdrženlivosti mu však nikterak nebránili, a naopak požehnali, aby vykonal poutě po různých monastýrech. Takto Timotej putoval od svých sedmnácti do dvaceti let. Tehdy učinil pouť po mnišských příbytcích na Rusi, kdy přebýval přibližně ve dvou stech monastýrech. Při jejich návštěvách, nehledě na únavu z cesty, nepřijímal úsluhy, které mniši běžně poskytovali poutníkům, aby měl sám možnost zakusit asketický zápas a také proto, aby v něm jiným nebránil a neobtěžoval je.
Když prošel postupně všechny monastýry své vlasti, uskutečnil pouť také na Svatou Horu Sinaj, kde prožil dva měsíce. Odtud pak putoval až do Svaté Země, kde nějaký čas vedl osamělý život poustevníka v poušti za řekou Jordán. Přestože mu přebývání ve Svaté Zemi pomáhalo k posílení jeho asketického způsobu života, nenašel tam úplný klid před marnostmi a světským duchem naší doby, který narušil svojí civilizovaností i ona opuštěná a starobylá poutní místa, která měla původně spíše duchovně utěšit a posvětit duši člověka. Proto se Timotej nakonec rozhodl opustit Svatou Zemi a odejít na Svatou Horu Athos.
Tehdy však pokušitel a nepřítel našeho spasení spatřil, jak tento zbožný mladík dosahuje mnohých úspěchů v duchovním životě a mnohým duším pomáhá ke spáse, a začal konat svá protivenství. A tak se onen pokušitel rozhodl svést z jím zvolené cesty i bratra Timoteje. Když se Timotej vrátil ze zajordánské pouště do Jeruzaléma, aby se naposledy poklonil Svatému Hrobu a rozloučil se svými známými, tento zlý a závistivý duch, ďábel, použil jako svůj nástroj dvě ženy, které zcela postrádaly Boží bázeň. Byly to rodačky ze stejného kraje jako Timotej, a proto ho pozvaly k sobě domů, aby mu předaly seznamy se jmény věřících, které měl s sebou Timotej přinést na Svatou Horu a nechat je zde vzpomínat při bohoslužbách. Důvěřivý a bezelstný mladík, jímž Timotej bezpochyby byl, maje jen čisté myšlenky, této jejich skryté lsti uvěřil. Když byl u nich v domě, ženy za sebou zamkly dveře a přistoupily k němu s nečistými myšlenkami. Mladý Timotej celý zčervenal, odstrčil je ale stranou a potom rozrazil dveře. Podařilo se mu nakonec utéct až ven, a jako novodobý Josef si tak zachránil svou nevinnost.
Když v roce 1908 přišel na Svatou Horu Athos, podobal se nevinnému květu, který zde, v Zahradě Boží Matky, v souladu s Božím požehnáním rozkvetl, dosáhl úspěchu ve svém duchovním snažení a zavoněl svými vlastními ctnostmi, kterých dosáhl…
Prvním místem jeho přebývání na Svaté Hoře se stal Skit Burarezi¹, tady přijal mnišský postřih se jménem Tichon, na památku svt. Tichona Zadonského. Zde se učil poslušnosti a tvoření modlitby mysli u blahodatných starců. Prožil zde okolo pěti let, ale protože tam přicházelo velké množství ruských poutníků, nenašel tam tolik potřebný modlitební klid, který hledal, a tak nakonec přijal požehnání a odešel do hrůzu budící Karulie², kde v jedné jeskyni, pod duchovním vedením zbožného starce, pokračoval v duchovním zápase v průběhu následujících patnácti let. Po celou tu dobu starec Tichon přebýval ve velmi tvrdých a surových podmínkách pro život, jak tělesných, tak i duchovních. On však ještě více zesílil osobní půst, jedl jen sušené chleby – suchary, a to jen jedenkrát za tři dny, nezřídka však i jen jedenkrát za týden. Po nocích činil více jak šest set zemních poklon. Pletl čotky³, které pak vyměňoval za suchary. Jeho hlavní prací se však staly zejména velké a malé poklony, spojené s  Ježíšovou modlitbou a čtením duchovních knih. Knihy si půjčoval v monastýrech, od nichž přijímal i požehnání ke zbytkům jídel, které zůstávaly po společných jídlech na stolech, jak se říká na Athose materiální pomoci monastýrů, které jimi obdarovávají mnichy žijící o samotě mimo monastýr. Otec Tichon pak ke svému pravidlu přidával i doplňující množství modliteb na čotkách za všechny své dobrodince.
Po patnácti letech strávených v Karulii odešel na mysl Kapsala, do kélie na území monastýru Stavronikita, a zde přijal povinnost starat se o starce, který v této kélii žil. Když tento starec zemřel, otec Tichon zde již zůstal, neboť k tomu získal od předešlého starce požehnání. Od té doby nejen, že neoslabil své duchovní úsilí, ale ještě více vynakládal svých sil, za což se mu dostalo hojnosti Boží blahodati, neboť vedl svůj duchovní zápas s velkou horlivostí a současně i s pokorou.
Boží blahodať zjevila otce Tichona lidem jako zářný duchovní drahokam, a tak za ním brzy začaly přicházet početné zástupy mnichů i věřících ze světa, trpících různými neduhy, aby jim udělil svou radu a útěchu. Někteří z bratří pak prosili, aby otec Tichon přijal kněžské svěcení, aby mohl ještě více pomáhat skrze tajinu zpovědi a udílet věřícím své rozhřešení a odpuštění hříchů. Když otec Tichon viděl, že je skutečně nutné i takto pomáhat lidem, souhlasil nakonec se svým rukopoložením na kněze, což se i stalo.
Za nějakou dobu obdržel otec Tichon, zejména díky Boží blahodati a pomoci od představeného Skitu sv. proroka Eliáše, takové množství peněz, skrze něž mohl nechat vystavět u své kelie malou kapli. Kaple byla zasvěcena svatému Kristovu Kříži, protože svatého Kříže si otec Tichon velmi cenil a měl jej ve velké úctě. Dalším důvodem tohoto zasvěcení byla skutečnost, že se chtěl vyhnout chrámovým oslavám, neboť v den Povýšení sv. Kříže je vždy předepsán přísný půst. Starec neměl rád, když chrámové svátky narušovaly a odváděly duši člověka od ticha modlitby. Ve své poustevně, naplněné zbožnou hesychií, však prožíval duchovní svátek neustále, každý den, neboť se vždy přísně postil a zcela se vzdaloval všemu, co by jej jakkoli odvádělo od modlitby a modlitebního ztišení.
Ke svému životu starec Tichon příliš mnoho věcí nepotřeboval. Byl však dobrým ikonopiscem, a jednou za rok napsal ikonu Svaté pláštěnice a peníze, které za ni obdržel, mu pak vystačily po celý rok. Přesto zakoušel vpravdě rajskou blaženost a útěchu, když se jej někdo zeptal: Ty jsi zde na takovém pustém místě sám? On pak odpovídal: Ne, já žiji společně s Anděly a Archanděly, se všemi svatými, s Matkou Boží a Kristem. A skutečně, starec neustále vnímal a cítil přítomnost svatých a pomoc svého Anděla ochránce. Ctih. Paisij Svatohorec, jehož duchovníkem se starec Tichon stal, o něm jednou řekl: Jedenkráte, když jsem k němu přišel, jsem ho viděl visícího ze schodů hlavou dolů. Upadl na schodech a zůstal tam ležet na zádech, zachycený rjasou ve dveřích. Jen s velkým úsilím jsem jej zvedl. Když jsem se ho potom ptal, co by dělal, kdybych se tu neukázal, on s dětskou prostotou odpověděl: Můj Anděl ochránce by mne zvedl.
Starec žil na pustém místě sám a ve své kelii neměl zhola nic. Něco vlastnit, něco mít, si nikdy ani nepřál, jediným jeho přáním bylo, aby u něj, v jeho nitru, přebýval sám Kristus, protože tam, kde je Kristus, tam je Ráj, a pro otce Tichona byla Zahrada Přesvaté Bohorodice (jak se také Sv. Hoře Athos říká) tímto pozemským Rájem. Sám o sebe se po materiální stránce starec příliš nestaral. Také se ničeho nebál, protože měl vždy velkou Boží bázeň a zbožnost. Během svého života si pro sebe vykopal svůj hrob, u nějž postavil kříž, který sám zhotovil a na který vlastnoručně napsal, předpovídaje okamžik svého skonání: Hříšný jeromonach Tichon, 60 let na Svaté Hoře, Sláva Tobě, Bože.
Starec Tichon také říkal, že je zapotřebí pracovat nemnoho, jen tolik, abychom měli to nejdůležitější, abychom druhé nezatěžovali. To proto, neboť od přílišné práce a starání se o tyto věci člověk zapomíná na Boha. Faraon v Egyptě dával izraelskému lidu mnoho práce a jídla, aby zapomněl na Boha.
V roce 1968 už starec Tichon pocítil blízkost smrti, a začal o ní také stále více hovořit. Po svátku Zesnutí Matky Boží ulehl na desky, které mu byly ložem a pil už jen vodu, neboť uvnitř cítil horkost. I když se nacházel v tomto stavu, tak si nepřál, aby se o něj někdo neustále staral, aby s ním někdo žil, neboť tak by mu mohl překážet v jeho neustálé modlitbě. Ke konci svého života mu ubylo tělesných sil natolik, že už nemohl ani vstát, ani vejít do kaple sv. Kříže, kde mnoho let sloužil sv. liturgii a kde se nacházelo velké ukřižování Kristovo se stojící zarmoucenou Boží Matkou a apoštolem Janem Bohoslovem. Toto ukřížování, toto Dřevo Kříže, starec omýval čistými slzami a jednou o něm sepsal modlitbu, v níž se ke Svaté Golgotě obracel jako k živému svědku Kristova utrpení. Tehdy starec Tichon poprosil ctih. Paisije, aby mu přinesl z kaple malý náprestolní kříž, aby jej mohl políbit. Když tento kříž spatřil, zazářily mu oči, zbožně jej políbil a vzal ho do rukou, objal ho, jak nejvíce mohl, celou svojí zbylou silou. Ctih. Paisij tento kříž převázal, tak jak bývá zvykem stébelkem bazalky, a zeptal se starce Tichona: Starče, voní krásně? Ten odpověděl: Ráj, dítě moje, voní mnohem, mnohem krásněji.
V jednom z posledních dní jeho života za ním přišel ctih. Paisij, aby mu přinesl trochu vody. Když se za ním vrátil, otevřel dveře a vešel do kelie, starec Tichon se na něj s údivem podíval a zeptal se: Ty jsi svatý Sergij? Ctih. Paisij však odvětil: Ne starče, já jsem Paisij. Starec se jej pak ještě zeptal: Je to jen chvilka, dítě moje, co tu byla Matka Boží, svatý Sergij a svatý Serafím. Kam odešli? Ctih. Paisij pochopil, že se něco událo a tak se ho zeptal: Co ti řekla Matka Boží? Starec Tichon odpověděl: Že přejde svátek a Ona mne vezme k sobě. To bylo v předvečer svátku Narození Přesvaté Bohorodice, 20. září. Za tři dny, 23. září roku 1968, starec Tichon zesnul v Pánu.
Starec Tichon prožil šedesát let svého života na Svaté Hoře Athos v neustálém duchovním zápase v modlitbě a pokání. Pro všechny věřící, ať už mnichy nebo laiky, byl obrazem pravého křesťana a mnicha, který získával Ducha Božího a byl korunován věncem věčného života ještě zde na zemi.
Tak jako lilie polní (Mt 6, 28) rozkvetl na Athosu pod záštitou Královny Nebeské, kterou si horlivě zamiloval od samého dětství a nepřestával ji děkovat a oslavovat ji do posledního vzdechu. Byl to muž mimořádné a vzácné nebeské lásky, modlitby a zbožného dojetí, byl nezištným a velký postníkem, který zakusil nebeská blaha už zde na zemi, jsouce jejich vlastníkem. Asketa, který neustále pamatoval na smrt. Hrubé desky mu byly ložem, několikráte sešívaná a zalátaná říza mu byla jeho jediným oděvem. Za přátele mu byla divoká zvířata a ptáci. Čistými slzami často omýval Dřevo Kříže, jehož malou částečku u sebe s velkou zbožností schraňoval. Neustále učil vděčnosti Bohu, děkovat Bohu za vše a nést svůj kříž s nadšením. Svůj hrob si vykopal sám, ještě dlouho před svou smrtí, vlastníma rukama… Takto o něm psal ve svých vzpomínkách ctih. Paisij Svatohorec. S velkým dojetím pak vzpomínal na poslední dny tohoto velkého askety, které se mu hluboce vryly do jeho duše, neboť jeho smrt se ukázala osobitým obrazem tichého a mírného křesťanského skonání.



Krátká poučení starce Tichona:

Dítě moje, do pekla půjdou i leniví, nejenom hříšní.

Nepřestajně z jeho úst bylo slyšet: Sláva tobě Bože, sláva tobě Bože. To radil i ostatním: budeme říkat Sláva Tobě Bože, nejen tehdy, když je nám dobře, ale i tehdy, když k nám přicházejí zkoušky. Neboť Hospodin dopouští na nás zkoušky, jako lék k zušlechtění duše.
Dítě moje, Kristus tě miluje, On ti odpustil. Kristus miluje nejvíce hříšníky, kteří činí pokání a žijí v pokoře.

Jeden pokorný člověk má více blahodati, než mnoho lidí dohromady. Každé jitro Bůh žehná svět jednou rukou, ale když vidí pokorného člověka, žehná jej dvěma rukama. Ach, ach, dítě moje, ten kdo má mnoho pokory, je nade všechny!

Vždy se modli před počátkem jakékoli práce. Říkej: „Bože můj, dej mi sílu a osvícení“, - a potom počni svoji práci; ke konci říkej: „Sláva Bohu“.

Budeme mít lásku Kristovu. Ráj je sladký, ale je zapotřebí mnoho práce.


Modlitba ke svaté Kristově Golgotě
sepsaná jeroschimonachem Tichonem

Svatá Golgoto, Božská Golgoto, posvěcená krví Ježíše Krista! Tebe prosím, odkryj, kolik tisíců hříšníků jsi Boží blahodatí přivedla k pokání a slzám, očistila je a naplnila jimi Pánův ráj! Ó Kriste, Králi! Svou blahodatí a nekonečnou láskou naplňuješ příbytky nebeské dušemi kajících se tobě!  Všechny, kteří k tobě přicházejí, miluješ a dáváš jim spásu. Nikdo ti nemůže důstojně poděkovat, třebaže by měl i moudrost andělů. Šťastliví hříšníci, přijďte ke svaté Golgotě, je přístupná všem, neboť Kristus je nade vše milostivý! Poklekněte k Jeho svatým nohám, a líbejte je s čistou láskou. Jen On jediný může uzdravit vaše zarmoucené duše, napojit je spasitelnými slzami, abyste v pokoře s kajícnou láskou omyli Jeho přečisté nohy. Tehdy i On sám vás omyje od každé skvrny a otevře vám dveře do svého nebeského Království, kde v nevýslovné radosti, spolu s Archanděly a Anděly, Cherubíny a Serafíny a všemi svatými, v blažené věčnosti budeme oslavovat Spasitele světa, nejsladšího Pána našeho Ježíše Krista, beránka Božího, spolu s Otcem i Svatým Duchem, Trojicí jednobytnou a nerozdílnou! Amen!
_____________________________________________________________________________________


Skit Burarezi¹ - Kelie Burarezi, jiný název je kélie svt. Mikuláše divotvůrce - Belozorka, spadá pod Chilandarský monastýr. Je necelých 25 minut od  Karyés (Karea) – ústředního místa, kde se schází mnišská rada (Protaton).

Karulie²- Karulie, nebo jak jí také nazývají Strašná Karulie, je nejvíce nehostinné místo na Svaté Hoře, které se nachází na jižním výběžku Athosu. Na tomto místě vedou svůj duchovní zápas pouze skuteční poustevníci.

Čotky³ - (podle ruského чётки, tj. počítat; popř. z řečtiny: κομποσκοίνι, komboskiny; či v srbštině:  бројаница, brojanica) název pro modlitební provázek – pomocný prostředek k udržování modlitby, na kterém jsou upleteny ozdobné uzlíky nebo navlečeny semínka či korálky, to vše k počítání vyřčených modliteb a modlitebních úklon.

Monastýr Stavronikita⁴ - pravoslavný řecký mužský monastýr na Sv. Hoře Athos v Řecku, 15tý monastýr v hierarchii athosských monastýrů, byl založen v 10. století. Svůj název získal podle tradice tak, že na jeho místě žil kdysi poustevník Nikita, který dělal kříže (Σταυρονικήτα – kříž Nikity). Nejdříve byl monastýr zasvěcen sv. Janu Křtiteli, byl ale zcela zničen v době křížových výprav. Monastýr tak, jak jej známe dnes, založil konstantinopolský patriarcha Jeremiáš I.

Skit sv. proroka Eliáše⁵ - se nachází na Sv. Hoře Athos v Řecku. Byl založen roku 1757 ctih. Paisijem Veličkovským, který dostal starou a zapomenutou kelii s chrámem sv. proroka Eliáše. Dnes je tento skit řecký, pod správou monastýru Pantokrátor.

Pláštěnice⁶ - ikona se zobrazením Krista sňatého z Kříže a ukládaného do Hrobu, tato ikona se vynáší na Velký Pátek doprostřed chrámu, před jitřní v den svaté Paschy se pak vnáší do oltáře a ukládá se na prestol, kde zůstává až do ukončení svátku Paschy.