úterý 25. srpna 2015




Stětí hlavy sv. Jana, Proroka, Předchůdce a Křtitele Páně 
(památka 29. srpna / 11. září)

O mučednickém skonu svatého Jana Křtitele roku 32 po Narození Kristově nám vyprávějí evangelisté Matouš (Mat 14, 1 – 12) a Marek (Mk 6, 14 – 29). Po pokřtění Páně byl svatý Jan Křtitel uvržen do vězení Herodem Antipou (před r. 20 př. n. l. – po r. 39 n. l., byl synem Heroda Velikého). Prorok Boží totiž nepokrytě a otevřeně usvědčoval Heroda z toho, že opustil svoji zákonnou manželku, dceru arabského krále Arethy, a žil s ženou svého bratra Filipa (Luk 3, 19 –20).
Stalo se pak, že Herodes v den svých narozenin vystrojil slavnostní hostinu pro velmože, stařešiny a velitele vojska. Dcera Herodiady Salome tam pro potěšení Heroda tancovala přede všemi hosty. Herodes ve své vděčnosti, uchvácen jejím tancem, přislíbil dívce, že ji dá to, oč jej požádá, byť by to byla i polovina jeho království.
Hříšná tanečnice po radě se svou proradnou matkou Herodiadou si od Heroda vyprosila hlavu Jana Křtitele, která měla být přinesena na míse. Herodes se, slyše, co se od něj žádá, zarmoutil, neboť se bál Božího hněvu za zabití proroka, kterého předtím sám poslouchal. Bál se však také lidu, který Jana Křtitele miloval a ctil. Nakonec však kvůli množství pozvaných hostí a pro svoji neopatrnou přísahu, kterou před nimi vyslovil, vydal Herodes příkaz setnout hlavu svatému Janovi, kterou poté nechal na míse přinést hříšné Salome. 


Podle tradice se ústa mrtvé hlavy kazatele pokání, sv. Jana, ještě jednou otevřela a pronesla tato slova: Herode, nesluší se, abys měl manželku bratra svého Filipa. Salome pak vzala mísu s hlavou svatého Jana a odnesla ji své matce, a Herodiada, plna zlosti, propíchla jazyk proroka jehlicí a nechala jeho svatou hlavu zakopat na místě špíny a nečistot. Avšak zbožná Jana (Luk, 8, 3), manželka Chuzi, Herodova správce domu, hlavu Jana Křtitele vykopala a znovu poté pohřbila v hliněném džbánu, na Olivové hoře, kde měl Herodes svůj pozemek. Svaté tělo Jana Křtitele vzali ještě téže noci jeho učedníci a pohřbili ho v Sebastě, kde byl učiněn tento ohavný čin.
Po zabití svatého Jana Křtitele král Herodes ještě nějakou dobu vládl. Pilát Pontský k němu dal poslat svázaného Ježíše Krista, kterému se ale Herodes vysmál (Luk 23, 7 – 12). Boží soud nad Herodem, Herodiadou a Salome je však nakonec, ještě za jejich pozemského života, neminul.
Arabský král Aretha jako pomstu za zneuctění své dcery vyslal roku 38 své vojsko proti Herodovi. Herodes v tomto boji utrpěl porážku, kvůli čemuž na něj dopadl hněv římského císaře Gaiuse Kaliguli (37 – 41) a spolu s Herodiadou byli posláni do vyhnanství do Galie, a potom ještě do Španělska.
Když Salome, dcera Herodiady, v zimě přecházela řeku Sikoris, tak se pod ní prolomil led. Led ji sevřel tak, že tělem byla celá ponořena v řece, ale její hlava zůstala nad vodou. A jako kdysi dříve tancovala nohami po zemi, tak i nyní tančila podobně nohami pod vodou, aby se udržela v ledové řece nad hladinou. Zůstala v této poloze do té doby, dokud ji ostrý led neprořízl šíji. Její tělo již nalezeno nebylo, ale její hlava byla přinesena Herodovi a Herodiadě, podobně jako kdysi jim byla přinesena hlava svatého Jana Křtitele.
Herodes a Herodiada žili jako vyhnanci v bídě a ponížení, dokud jednoho dne nebyli oba dva pohlceni prasklinou v zemi, která pod nimi pukla.
Na památku stětí hlavy svatého Jana Křtitele byl Církví ustanoven svátek, kdy je zachováván po celý den přísný půst jako výraz zármutku křesťanů nad násilnou smrtí velkého Proroka.
Smrt svatého Jana se udála před Paschou, a památka připadající na 29. srpna (11. září) byla ustanovena proto, že toho dne byl vysvěcen chrám svatého Jana, který nechali postavit na místě jeho hrobu v Sebastě císař Konstantin a císařovna Helena. V tomto chrámu pak byly později uloženy také ostatky dvou učedníků svatého Jana, Jelizea a Abdia.



sobota 11. července 2015



Svatý spravedlivý Nikolaos Planas (1851 – 1932)
(památka 17. února / 2. března)

Svatý a spravedlivý Nikolaos Planas se narodil roku 1851 na ostrově Naxos¹ rodičům Jannisovi a Augustině Planas, zámožným a zbožným křesťanům. Rodina měla na svém statku, v sadu za domem, malou kapli zasvěcenou svt. Mikuláši Myrlikijskému, kam se často chodil malý Nikolaos modlit. Od dětství se vyznačoval hlubokou vírou, zbožností a prostotou. Jeho dědeček Georgios Melissourgos byl knězem a zároveň i jeho prvním učitelem, on ho také jako první naučil číst Žaltář. Nikolaos svého dědečka vždy pečlivě pozoroval a vždy se díval, jak slouží ve svatém oltáři. Takto byl vychováván k církevnímu životu, k půstu a modlitbě.
Když však bylo Nikolaovi čtrnáct let, jeho otec zemřel. Spolu se svou matkou a rodnou sestrou se museli přestěhovat do Athén. Jejich život se stal po otcově smrti velmi těžkým, matka musela začít pracovat jako posluhovačka, vždy ale brala své děti s sebou do práce, neboť se bála Athén, velkoměsta.
V sedmnácti letech se na přání matky Nikolaos oženil, jeho žena však při porodu jejich prvního dítěte (syna) zemřela. Nikolaos se už poté neoženil a v roce 1879 byl vysvěcen na diákona v chrámu Proměnění Páně v Athénách. Po diákonské chirotonii se rozdělil o rodinné dědictví se svou sestrou a svůj majetek dal jako zástavu za dům souseda, který o majetek přišel; sousedovi se však nedařilo, a Nikolaos tak přišel i o svůj díl majetku. Jak píše monaška Marta, která sepsala jeho životopis: A hle, když se osvobodil ode všech světských starostí s majetkem, zcela a bez jakýchkoliv překážek se oddal asketickému způsobu života dle velkých pouštních otců, jen s tím rozdílem, že on žil ve velkých a zalidněných Athénách. Za pět let, přesněji v roce 1884, byl vysvěcen na kněze v chrámu svatého proroka Elizea v Monastiraki v Athénách. Potom byl vyslán jako kněz ke službě v chrámu velikomučedníka Pantelejmona do athénské části Neos Kosmos. To byl neveliký chrám, kde se jeho farnost skládala všehovšudy jen asi ze třinácti rodin.
Potom otce Nikolase opět převedli na službu do chrámu sv. Jana Předchůdce na ulici Vouliagmeni. Tato farnost se skládala už jen z osmi rodin a na plat pro kněze zbylo jen něco málo masa z jehněte, které dostával před Velkým půstem nebo na Vánoce. To mu ale v ničem nebylo překážkou, protože půst byl tím nejhlavnějším v jeho životě. Dokud měl chrám, ve kterém mohl sloužit, byl vždy spokojený a šťastný.
Otec Nikolaos byl člověkem, který nebyl mnoho vzdělaný, byl spíše prostý a skromný, ale brzy se stal oblíbeným knězem Athén. Po dobu více jak padesáti let sloužil denně od 8 ráno do 3 hodin odpoledne, ať už bylo horko, nebo padal sníh, v čase národního povstání, i v období anglicko-francouzké okupace v roce 1917. Sloužil v slunci přístupných, těsných a malých chrámech blízko Akropole, v červenci i ve dvě hodiny odpoledne, dokud mu nesmáčel pot jeho roucho jako pravému dělníku na Kristově vinici.
Liturgii vložil do samého středu své pastýřské služby. Jeho bohoslužba byla sloužena v plnosti a v souladu s bohoslužebným ústavem (typikonem), podobně jako v monastýrech, a přece, anebo snad právě proto přitahovaly jeho bohoslužby k sobě mnoho věřících z nejrůznějších vrstev společnosti. Tímto tak zcela vzalo za své tehdy i dnes rozšířené mínění, že je třeba bohoslužby zkracovat a zjednodušovat.
Denně, ale zejména na velké svátky, až do jejich ukončení (tzv. oddání), sloužil sváteční molebny². Otec Nikolaos chodil sloužit i do druhých chrámů, například do chrámu sv. proroka Elizea na ulici Aresa. Z tohoto chrámu vyšlo mnoho mnichů a mnišek, zde také v chrámovém sboru zpíval známý řecký prozaik a spisovatel Alexandros Papadiamantis³. Když se otce Nikolaa lidé ptali, zda už není unaven a kdy bude odpočívat, on jen odpovídal: Zpívat budu žalmy svému Bohu, co živ budu (Žalm 146). Sloužil i ve vesnických, v polorozbořených chrámech. Modlitba a bohoslužby zaujímaly to nejhlavnější místo v životě otce Nikolaa Planase. Neustále přebýval v modlitbě. Nikdy nepronášel pyšná a dlouhá kázání, ale svým příkladem učil modlitbě ty, co ho obklopovali.
Od druhých nikdy nevyžadoval přísný půst, sám k sobě byl ale velmi přísný, a jedl vždy až večer. Měl i své půsty navíc, a to půst před Povýšením Svatého Kříže Páně od 24. srpna do 27. září (podle církevního kalendáře od 1. do 13. září) a Archandělský od 14. do 21. listopadu (podle církevního kalendáře od 1. do 8. listopadu).
Otce Nikolaa charakterizovala rovněž neobyčejná skromnost a prostota, ba pravá pokora. Byl výjimečně prostý, doslova jako malé dítě, ale zároveň, ve stejném okamžiku, velmi rozumný v odpovědích na různé vážné otázky, napsala jednou mniška Marta. Často lidé nechápali a nerozuměli smyslu chování tohoto kněze, a mnohým se zdálo, že byl až příliš obyčejný, až ho proto přezírali. Otec Nikolaos toto všechno trpěl a snášel. Říkal své duchovní dceři: Já, dítě moje, skrze trpělivost jsem překonal mnoho pokušení, která mně potkala. Svým duchovním dětem vždy dával příklad mírnosti, dobrodušnosti a pokory, a takto se vyhýbal různým sporům a konfliktům. Když se někteří kvůli nějakým problémům a starostem hádali u chrámu, či dokonce v chrámu, on odešel do oltáře, kde se zavřel, aby se toho nezúčastňoval. Když se jej jeho duchovní děti ptaly, jak může zadržet hněv, on odpověděl: Ty si myslíš, dítě, že neumím zakřičet, nebo se rozezlít? Umím, ale pamatuji na důsledky toho všeho.
Pro otce Nikolaa byla příznačná úplná a naprostá nezištnost. Když se stal známým knězem, mnozí dobrodinci mu ochotně darovali peníze, ale tyto peníze se u otce příliš dlouho nezdržely, naopak, byly ihned použity na milodary potřebným. Byl znám takovýto příběh: Jeden věřící předal otci Nikolaovi dosti velkou sumu peněz v zapečetěné obálce, a otec, aniž by se podíval, kolik v obálce bylo, hned ji předal u vchodu do chrámu jedné sedící, žebrající chudé ženě. U jedné ženy, která prodávala cukrové bonbóny, nevzal nikdy zdarma ani pár karamelek, když pravil: Nechci zvyšovat tvé náklady.
Otec Nikolaos pomáhal jedenácti rodinám vdov a sirotků, hlavně ale pomáhal mladým vdovám. Říkával přitom, že chudoba a bída je může postrkovat a dotlačit až k neřesti. Dával peníze i na církevní potřeby, a díky tomu mohl obnovit chrám, ve kterém sloužil. Penězi také pomáhal dívkám sirotků, chudým studentům zase naopak platil studia.
Věřícími ve farnosti, v níž sloužil, se stali lidé nejrůznějších vrstev společnosti, a ti, co znali a vážili si otce Nikolaose, byli opravdu z různorodé společnosti. On sám, který byl dobrým znalcem lidí, nikdy neobracel pozornost na společenské postavení člověka. Jak píše mniška Marta: Otec Nikolaos se díval především na vnitřní stav člověka, staral se o jeho duši, která je dražší než celý širý svět.
Svatý Nikolaos byl pravým Božím člověkem, neúnavným knězem a služebníkem Trojjediného Boha. Jeho zbožnost a ničím neohraničená dobrota, nesmírná nezištnost, prostota a světlý obraz důstojného kněze, ale také jeho čistota, pokora, láska k bohoslužbě a ostatní ctnosti, mu získali vážnost mezi lidmi. Nikdy nemiloval bohatství. Vše, co mu lidé dávali, to ihned rozdával chudým. Pomáhal duchovně a materiálně těm, kdo cítil nějakou potřebu.
Byl neúnavný ve službě, více jak půl století sloužil každý den. Byl také zdrženlivým, omezoval se jen na to nejnutnější. Jeho bohatstvím, pokladem a středem jeho života byl liturgický život Církve. Byl člověkem modlitby, jehož životem byla služba víry a lásky. Byl postníkem, o velkém půstu nepoužíval nikdy olej. Prostý a moudrý, přesný v odpovědích, spojoval v sobě otec Nikolaos prostotu a kněžskou důstojnost, dětskou naivitu a svatost. Neučil se ani na univerzitách, v seminářích, ani na gymnáziích, dost možná, že nedokončil ani jednu třídu tehdejší řecké školy. Znal ale dokonale a bezchybně moudrost Boží. Bůh jej proslavil darem činění zázraků, které jsou nespočítatelné. Uzdravoval nemocné, vyháněl démony, předpovídal věci budoucí, nacházel řešení těžkých otázek pro ty, kdo se k němu obraceli, a těm dával správné odpovědi.
V mnoha chrámech, kde sloužil, byl útěchou a záchranou pro lidi. Byl svatým malým starcem, který obměkčil, jakoukoli lidskou bolest. Pověsti o něm přesáhly hranice eparchie, a tak vždy přicházeli další a další lidé, aby ho slyšeli, aby ho viděli, jak slouží liturgii, a aby mu políbili ruku a přijali od něj požehnání. Dožil se 84 let a nikdy nebyl nikým pomluven, nikdy o něm nikdo neřekl nic špatného.
Neděle o Marnotratném synu, 28. února 1932, byl poslední den, kdy sloužil v pozemském oltáři. Po službě cítil malou závrať, a proto jej odvedli k jeho synovi Joannisovi a snaše Marigule, kde byly pročteny poslední modlitby za svatého otce Nikolaa Planase. 2. března v deset hodin večer se otec Nikolaos přežehnal svatým křížem a řekl: Cesta je zakončena, sláva Tobě Bože náš, sláva Tobě. Boží blahodať nechť vám žehná. S těmito slovy odešel z tohoto pozemského světa.
Ráno přenesli jeho svaté tělo do chrámu svatého Jana na ulici Vouliagmeni, aby se mu lidé mohli poklonit a vzdát úctu. Nekonečný proud lidí, kteří se přišli rozloučit s otcem Nikolaem, proudil do chrámu po dobu tří dní, přičemž přicházeli věřící nejenom z Athén.
Celým svým životem byl otec Nikolaos důkazem Boží síly a moudrosti, kterou Bůh Stvořitel dává těm, kteří ho milují a plní jeho přikázání. Svatý otče Nikolae, pros Boha za nás! 

Svatý Nikolaos Planas byl proslaven v zástupu svatých stran Konstantinopolského patriarchátu dne 29. srpna roku 1992. Jeho památka se slaví v den jeho zesnutí, tj. 2. března (podle církevního kalendáře 17. února) a jeho svaté ostatky se nacházejí ve stříbrném kivotu, v chrámu sv. Jana Předchůdce Vouliagmeni, v Athénách.

Svaté ostatky svaté spravedlivého Nikolaose Planase
____________________________________________________________________
 
¹ Naxos – Νάξος, ostrov v Egejském moři. Je součástí Řecka a je také největším ostrovem souostroví Kyklad.

² Moleben – pobožnost, podle csl. молебен, tj. modlitební, krátká společná bohoslužba ke svátku, Bohu, Matce Boží či svatému, prosebná anebo děkovná.

³ Alexandros Papadiamantis Αλέξανδρος Παπαδιαμάντης. Řecký spisovatel a prozaik, jedna z nejvýznamnějších osobností novořecké literatury konce 19. a začátku 20. století. Narodil se roku 1851 na ostrově Skiathos, v západní části Egejského moře. Tento ostrov zaujímal i hlavní místo v jeho tvorbě. Jeho otec byl kněz. Pocházel ze zchudlé aristokratické rodiny. Aby zakončil střední školu, odstěhoval se do Athén, později nastoupil na Filozofickou fakultu Athénské Univerzity, toto studium ale nedokončil. Pracoval a živil se jako novinář, psal beletrie, krátké příběhy, a stihl napsat i několik románů. Nikdy se neoženil, vedl samotářský život, byl znám jako poustevník - ο κοσμοκαλόγερος, čili světský mnich. Žil v chudobě, ke konci života se vrátil na rodný ostrov, kde roku 1911 zemřel na zápal plic.

⁴ Eparchie - územně správní jednotka místní pravoslavné církve, která byla převzata ze státní územněsprávní jednotky používané v Byzantské říši.


Ctihodný Paisij Svatohorec
(památka 29. června / 12. července)

Narodil se 25. července 1924 ve vesnici Farasa v Kappadokii¹, v době kdy došlo k výměně obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem². Byl pokřtěn ctih.Arsenijem Kappadockým³, který mu také udělil jméno Arsenios a předpověděl, že toto dítě bude mnichem. V září roku 1924 rodina Eznepidisových odcestovala spolu s dalšími rodáky z vesnice do Řecka, kde se usídlila ve městě Konitsa, kde mladý Arsenij vyrostl a po ukončení školy se zde stal tesařem.
V roce 1945 byl povolán do armády, ve které sloužil tři a půl roku jako radista. V té době byla v Řecku občanská válka. Po ukončení války chtěl Arsenij začít žít mnišským životem, ale nejprve musel pomoci svým sestrám.
Až v roce 1950 odešel na Svatou Horu Athos, kde se stal poslušníkem duchovníka Kirilla, budoucího igumena svatohorského monastýru Kutlumusiu, který ho poslal do monastýru Esfigmenu, kde byl Arsenij ještě další čtyři roky poslušníkem. V monastýru Esfigmenu přijal nakonec v roce 1954 postřižení v mnišskou řízu čili rjasu se jménem Averkij. Poté přešel do monastýru Filotheu⁸, kde se stal učedníkem otce Simeona. Roku 1956 postřihl otec Simeon Averkije v malou schimuse jménem Paisij, v čest metropolity Paisije II.¹⁰, který byl také rodem z Farasy Kappadocké.
V roce 1958 se na starce Paisije obrátili rodáci z vesnice Farasa, kteří tou dobou žili v řeckém městě Konitsa, a žádali jej, aby přišel a pomohl jim zastavit šíření protestantismu od nově příchozích misionářů. Starec Paisij jejich prosby vyslyšel a usadil se v nedalekém monastýru Narození Přesvaté Bohorodice Stomio, poblíž Konitsy, který také současně pomáhal obnovit. Když se prosba jeho rodáků k slávě Boží splnila, odešel odtud v roce 1962 na svatou horu Sinaj, kde pobyl kolem dvou let.
V roce 1964 se znovu vrátil na Svatou Horu Athos, kde se nejprve usadil ve Skytu Iverského monastýru¹¹. V lednu, na začátku roku 1966, ve Stavronikitské kalyvě¹² Čestného Kříže přijal z rukou starce Tichona (Golenkova)¹³ postřih na velkou schimy. U starce Tichona zůstal starec Paisij v poslušenství a staral se o něj až do jeho smrti, a přitom pomáhal jeromonachům, otcům Vasilisovi a Grigorijovi, z Iverského monastýru znovuobnovovat monastýr Stavronikita¹⁴. V témže roce (1966) starec Paisij těžce onemocněl a musel proto podstoupit operaci, při které mu byla odebrána část plic. Když se starec Paisij znovu vrátil na Svatou Horu, zůstal v kalyvě starce Tichona, než se poté odebral na místo svých posledních duchovních zápasů na Svaté Hoře Athos, do dnes již věhlasné kelie Panaguda¹⁵.
V polovině sedmdesátých let starec Paisij také pomáhal spolu s igumenem archimandritou Georgiem (Kapsanisem)¹⁶ jeromonachu Kosmovi Grigoriatskému¹⁷ při organizování a duchovní koordinaci misijních prací, které pod svou záštitu převzal právě svatohorský monastýr Grigoriou¹⁸ a které byly započaty v Kolwezi v provinci Katanga (původně Zair, od roku 1997 Demokratická republika Kongo). V rámci této misie bylo dosud založeno na 55 církevních obcí.
Od května roku 1978 tak otec Paisij přebýval v kelii Panaguda, jež náleží monastýru Kutlumusiu. Na toto místo za starcem přicházely tisíce poutníků. Život starce, který přijímal návštěvy svých duchovních dětí a poutníků, byl dostatečně podrobně znám. Jednou z nejzářivějších mnišských ctností ctih. Paisie Svatohorce byla jeho krajní obětavost a nezištnost.
V říjnu roku 1993 starec odjel ze Svaté Hory do monastýru sv. Jana Theologa v Suroti¹⁹. Tam nakonec i zesnul 12. července roku 1994. Pohřben byl tamtéž za chrámem ctih. Arsenije Kappadockého.
13. ledna roku 2015 Posvátný synod Konstantinopolského patriarchátu vyslyšel hlas pravoslavného lidu a jednohlasně přijal rozhodnutí o svatořečení starce Paisije. Každoroční oslava jeho památky byla stanovena na 12. července čili den jeho blaženého zesnutí.


Tropar hlas 5.
Přijal jsi oheň Božské lásky, / vše překonávajícím bojem, zcela oddal ses celý Bohu, / mnoha lidem byls útěchou, / Božími slovy jsi poučoval, / modlitbami jsi činil divy, / Paisiji Bohonosný, / i nyní se modli neustále, / o všem širém světě, ctihodný.

Kondak hlas 8.
Na zemi jsi žil jako Anděl, / láskou jsi zazářil, ctihodný Paisiji, / mnichů veliké utvrzení, / věřícím vůdce k svatému životu, / celému světu zjevil ses nejsladší útěchou, / proto k tobě voláme: / raduj se, otče všeho světa. 

 _________________________________________________________________________________

¹ Kappadokie - území, ležící ve vnitrozemí Malé Asie, v dnešním Turecku

² Řecko-turecká výměna obyvatelstva – vynucená a nedobrovolná výměna obyvatelstva Řecka, Turecka a Bulharska v roce 1923. Výměna se stala následkem porážky Řecka ve 2. Řecko-turecké válce (1919 – 1923) a uzavřením Lausannské smlouvy. Do řecké historiografie pak vešla pod názvem Maloasijská katastrofa - Μικρασιατική καταστροφή. Výměna zasáhla okolo 2 miliónů obyvatel a měla nucený a nedobrovolný charakter, hlavně ve vztahu k řeckému obyvatelstvu Malé Asie a Východní Thrákie. Hlavním cílem této výměny byla homogenizace národnostního složení států, které vznikly na území bývalé Osmanské říše a zabránění rozvoje separatizmu ze strany potenciálních etno-religiozních menšin.

³  Ctihodný Arsenios Kappadocký žil na konci 19. a na počátku 20. stol. Svatořečen roku 1986, jeho památka je 28. října / 10. listopadu

⁴ Konitsa - Κόνιτσα, město v Epiru, na severozápadě Řecka, 66 km od Janiny, poblíž albánských hranic.

⁵ Kutlumusiou - monastýr na Svaté Hoře Athos, šestý v hierarchii svatohorských monastýrů. Hlavní chrám monastýru je zasvěcen svátku Proměnění Páně. Nachází se v polovině severovýchodního Svahu Hory Athos, poblíž Karyés (Karea) – ústředního místa, kde se schází mnišská rada (Protaton).

Esfigmenou  - monastýr na Svaté Hoře Athos, osmnáctý v hierarchii svatohorských monastýrů. Nachází se na východní části Athosského poloostrova, hlavní chrám je zasvěcen svátku Nanebevstoupení Páně.

⁷ Říza – rjasa, z řec. ράσον je vrchní nebohoslužebný oděv duchovních a mnichů, která je dlouhá až k patám, široká, prostorná s dlouhými rukávy, tmavé barvy. Přijetí mnišské řízy - rjasy je po poslušenství dalším přípravným stupněm k mnišství.

⁸ Filotheou - jeden z dvaceti pravoslavných svatohorských monastýrů, ve svatohorské hierarchii zaujímá 12. místo, nachází se na severovýchodní straně Athoského poloostrova. Hlavní chrám monastýru je zasvěcen svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodice.

⁹ Schima z řeckého σχῆμα, tj. vnější vzhled, tvar. Byl prvotně název pro mnišské oblečení, později pojmenování pro mnišské přísahy, sliby. Malá schima – mění se jméno, mnich přijímá první mnišské sliby a plné mnišské oblečení. Velká schima – znovu se může měnit jméno, znovu se opakují mnišské sliby, ke kterým se přidávají další, ještě přísnější, mění se i oděv, který je pro velkou mnišskou schimu zcela specifický.

¹⁰ Paisios II. - metropolita Kaisareijský. Narodil se ve vesnici Farasa v Kappadokii. Učil se v duchovní škole při monastýru sv. Jana Křtitele a potom v Konstantinopoli, kde byl rukopoložen na diákona a kněze. Roku 1832 byl rukopoložen na metropolitu Kaisareijského – Cesaerského. Byl neohroženým bojovníkem za záchranu a zachování helénismu ve své eparchii.

¹¹ Iverský monastýr neboli Iviron řecky - Μονή Ιβήρων. Řecký pravoslavný monastýr na Svaté Hoře Athos, třetí v hierarchii svatohorských monastýrů. Nachází se na severovýchodě ostrova, byl založen v letech 980 - 983 ctihodnými Janem – Čordvaneli a Janem Svatohorcem. Do roku 1015 se monastýr nazýval Lávrou Klimenta (Λαύρα τοῦ Κλήμη, τοῦ Κλήμεντος),  poté Lávrou Evfimija (Λαύρα τοῦ κῦρ Εὐθυμίου) a od roku 1020 Lávrou Ivera, tj. ctih. Jana Svatohorce, monastýrem Iverců  tj. Gruzínů, od  Iverie - Ibérie (gruzínsky: იბერია, latinsky: Iberia, řecky: Ἰβηρία byl římský a řecký název pro starověký gruzínský stát Kartli, který existoval od 4. století př. n. l. do 6. století n. l. Tento název byl později zkrácen na Iviron.

¹² Kalyva – řecky Καλύβα, doslovně chýše, je samostatný příbytek či domek na Sv. Hoře Athos, určená pro život mnichů (jednoho až šesti). Většinou má každá kalyva několik pokojů, součástí je i domovní chrám; žije se zde podle vlastních pravidel. Několik takovýchto kalyv pak tvoří skyt.

¹³  Starec jeroschimonach Tichon ( Golenkov) - svatohorský mnich, který se narodil roku 1884 v carském Rusku. V roce 1908 přišel na Svatou Horu Athos, kde přijal mnišství v Kelii Burarezi, jiný název je kélie svt. Mikuláše divotvůrce - Belozorka, spadá pod Chilandarský monastýr. Vedl duchovní zápas a boj na Karulii, poté přešel do kalyvy monastýru Stavronikita, kde později nechal vystavět domovní chrám posvěcený Čestnému Kříži. Zesnul 20. (7.) září roku 1968. Jeho život, stejně jako i mnohé další sepsal ctih. Paisij v knize: Otcové svatohorci a svatohorské historie.

¹⁴ Monastýr Stavronikita - pravoslavný řecký mužský monastýr na Sv. Hoře Athos v Řecku, 15-tý monastýr v hierarchii athosských monastýrů, byl založen v 10. století. Svůj název získal podle tradice tak, že na jeho místě žil kdysi poustevník Nikita, který dělal kříže (Σταυρονικήτα – kříž Nikity). Nejdříve byl monastýr zasvěcen sv. Janu Křtiteli, byl ale zcela zničen v době křížových výprav. Monastýr tak, jak jej známe dnes, založil konstantinopolský patriarcha Jeremiáš I.

¹⁵ Kelie Panaguda se nachází na vrcholku nevelkého kopce, uprostřed husté zeleně, nedaleko od stezky, spojující Karyés (Karea) s Iverským monastýrem, naproti skytu sv. Pantelejmona. Chrám této kelie zaujímá její jihovýchodní roh a je posvěcen svátku Narození Přesvaté Bohorodice (proto se i kelie jmenuje – Panaguda – což znamená malá Panagie. Velkou Panagií se pak nazývají chrámy a monastýry, posvěcené svátku Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Panaguda je pak na severu Řecka zdrobnělinou slova Panagia).

¹⁶ Archimandrita Georgios (Kapsanis) - igumen Monastýru sv. Řehoře na Svaté Hoře Athos v letech 1974 – (+)2014, kandidát teologie. Známý teolog a církevní spisovatel konce 20. a počátku 21. stol. Byl charakterizován přívlastkem Athosský starec, zřekl se vědecké kariéry ve prospěch mnišství a přijal aktivní účast na znovuzrození athosského mnišství ve 2. pol. 20. stol.

¹⁷ Jeromonach Kosma (Aslanidis) Grigoriatský. Blaženný otec Kosma Grigoriatský, prosvětitel Zairského národa, se narodil roku 1942 v Řecku, roku 1989 pak tragicky zemřel při autonehodě v Zaire, dnešní Demokratická republika Kongo, kde vedl pravoslavnou misii. Učil Afričany Ježíšově modlitbě, kterou považoval za pravou zbraň proti násilí démonických kultů afrických šamanů. Také považoval za svůj nejpřednější a nejhlavnější úkol to, aby nově obráceným Afričanům ke Kristu a Jeho Církvi sloužil co nejvíce bohoslužby a všenoční bdění, a přitom je učil byzantskému zpěvu v souladu s athosským bohoslužebným ústavem, nakolik to jen bylo možné přenést toto všechno na africkou půdu. V jeho práci mu v tomto velmi pomáhala jeho dobrá znalost afrického jazyka Kiswahili (svahilštiny). Otec Kosma byl v pravdě pokladem nevyčíslitelné hodnoty, v lůně Africké církve. Čestný, dokonalý a energický misionář, který o misijní službě sám prorocky řekl: Služba musí být pravdivá, zcela a beze zbytku sebeobětující a sebeodříkající, s pevným rozhodnutím zanechat své vlastní kosti uprostřed kostí místních obyvatel na této misionářské vinici.

¹⁸ Monastýr Grigoriat - Monastýr ctihodného Grigoria; řecky Μονή Οσίου Γρηγορίου na Svaté Hoře Athos, ve svatohorské hierarchii zaujímá 17. místo, nachází se na jihovýchodě Athosského poloostrova. Založen ve 14. stol. ctih. Grigoriem, po kterém má i své jméno, hlavní chrám byl postaven v 18. stol. a je posvěcen svatému svt. Mikuláši Divotvorci, arcibiskupu Myr Lykejských.

¹⁹ Ženský monastýrý svatého Jana Theologa u Suroti, neboli Hesychastérium sv. Jana (Isichastirium se povětšinou nachází na opuštěných místech a je zaměřeno především na přísný mnišský život v neustálé modlitbě). Byl založen starcem Paisijem v 60. letech 20. stol. pro své duchovní děti, které si přáli oddat svůj život mnišství. Do konce svého života se starec věnoval a všemožně staral o tento monastýr. Psal dopisy igumenii a sestrám, několikráte přijížděl z Athosu, získával dobrodince, kteří přispívali na tento monastýr. Dnes v monastýru žije okolo 67 monašek, které zde žijí podle přísných svatohorských pravidel a slouží jen při svíčkách.