neděle 22. června 2014



Ctihodný Sisoj Veliký
(památka 6. / 19. července)

Svým původem pocházel z Egypta a byl učedníkem ctih. Antonije Velikého (17. ledna / 30. ledna). Po zesnutí svého velkého učitele se usídlil na pusté hoře, nazývané Antonijova, v jedné jeskyni, kde vedl svůj duchovní zápas i ctih. Antonij. Tvrdou, těžkou prací sám sebe zkrotil tak, že byl bez hněvu a zloby, krotký a mírný jako jehňátko. Za to byl Bohem obdarován velikou blahodatí, skrze niž mohl uzdravovat nemocné, vyhánět nečisté duchy a mrtvé křísit k životu. Šedesát let vedl svatý Sisoj svůj duchovní boj v poušti, a díky němu se stal pramenem živé moudrosti pro všechny mnichy i lidi, kteří žili světský život; pro všechny, kteří za ním přicházeli pro radu.
Svatý Sisoj takto učil mnichy: Kterékoli pokušení stalo by se člověku, je zapotřebí, aby se člověk oddal Boží vůli a aby přiznal, že pokušení stalo se pro jeho hříchy. A když potká člověka dobro, je třeba si říci, že se tak stalo z Boží prozřetelnosti. Jeden mnich se ptal Sisoje: Jak se mohu zalíbit Bohu a dojít spásy? Svatý odpověděl: Jestliže si přeješ zalíbit se Bohu, vyjdi ze světa, odděl se od země, opusť stvoření, přistup ke Stvořiteli, sjednoť se s Bohem modlitbou a pláčem, a takto nalezneš pokoj v tomto věku i v budoucím. Další mnich se zeptal, jak dostihnout pokory? Sisoj odpověděl: Pokory lze dostihnout, když se někdo vycvičí tak, že uznává každého člověka za lepšího, než je on sám, a tak poté získá pokoru i on sám. Abba Amon si stěžoval otci Sisojovi, že si nemůže zapamatovat přečtená moudrá poučení, aby je mohl zopakovat, když vede rozhovor s lidmi. Svatý mu na to odpověděl: Toto není nutné. Nutné je získat čistotu mysli a hovořit potom z této čistoty, a přitom vložit naději na Boha.
Ctihodný Sisoj byl k sobě velmi přísný, avšak milosrdný, soucitný a plný lásky ke všem těm, kteří za ním přicházeli, a všechny přijímal s láskou. Ti, kteří ho navštívili, učil ctihodný nejprve pokoře. Když se ho jeden poustevník zeptal, jak lze dosáhnout neustálého pamatování na Boha, ctihodný poznamenal: To je příliš mnoho můj synu, daleko vážnějším je sebe sama přijímat jako horšího než všichni ostatní, neboť takovéto pokoření se napomáhá k získání pokory. Když se jej mniši ptali, zda je dostatečný jeden rok k pokání, bratrovi, který upadl do hříchu, ctihodný Sisoj řekl: Já věřím v milosrdenství Lidumilného Boha, a jestliže člověk učiní pokání celou svojí duší, tak Bůh, přijme jeho pokání v průběhu tří dnů.
Stalo se také, že šel jeden světský člověk spolu se svým synem navštívit otce Sisoje na horu abby Antonija. Na cestě však jeho syn zemřel. Otec se nermoutil a netruchlil, ale s vírou ho přinesl ke starci a padl před ním, držíce syna tak, jako by se mu oba ukláněli, jakoby oba přijímali od něj požehnání. Potom však otec zanechal svého mrtvého syna u nohou abby a sám vyšel z jeho cely. Starec si myslel, že se mu chlapec ještě uklání a tak řekl dítěti: Vstaň a odejdi ven. Zemřelý chlapec v tom okamžiku vstal a vyšel ven. Jeho otec, když to spatřil, užasl a byl ohromen. Vrátil se ke starci, znovu se mu poklonil a řekl vše, co se stalo. Starec jej vyslechl a zarmoutil se, neboť takovýto zázrak nechtěl učinit. Jeho učedník pak zakázal otci do samé smrti starce o tomto zázraku hovořit.
Před smrtí zazářila tvář  ctih. Sisoje jako slunce, jeho učedníci, kteří jej obklopovali, se tomu zjevení v úžasu podivovali. Učedníci se přitom zeptali svého starce, co vidí, a Abba Sisoj odpověděl, že vidí svaté proroky a apoštoly. Když pak učedníci slyšeli, že Abba s někým hovoří, zeptali se ho, s kým to rozmlouvá, a jejich Abba jim odpověděl, že Andělé přišli pro jeho duši a on prosí, aby mu dali ještě alespoň krátký čas k pokání. Ale ty přece, otče, nemáš potřebu v pokání, řekli mu na to jeho učedníci. Ctihodný Sisoj, skrze svoji velikou pokoru a smíření, odpověděl: Ve skutečnosti nevím, zdali jsem vůbec započal se svým pokáním. Po těchto slovech tvář svatého starce zazářila tak, že bratři na něj nemohli ani pohledět. Ctihodný jim ještě stačil říci, že zří samotného Pána (Ježíše), a v tu chvíli jeho duše odešla do Nebeského Království. Když světec vydechl naposledy, celá místnost se naplnila krásnou blahou vůní. Ctih. Sisoj zesnul v hlubokém stáří roku 429 po Kr. Takovýmto blaženým koncem zakončil ctih. Sisoj svůj dočasný život a takto se přesídlil do života věčného. Amen.

Tropar hlas 1.
Pouště obyvatel a v těle anděl, /
divotvůrcem zjevil ses, Bohonosný otče náš Sisoji:/
postem, bděním, modlitbou jsi nebeské dary přijal, /
uzdravuješ nemohoucí a duše těch, kteří s vírou k tobě přicházejí. /
Sláva darujícímu tobě moc, / sláva korunujícímu tebe, /
sláva konajícímu tebou uzdravení.

Modlitby k ctihodnému Sisoji Velikému

Skláním se před tebou svatý přeblažený Sisoji! Oslavuji a chválím velikou tvoji moc, kterou jsi získal Božím požehnáním, abys takto mohl odhánět nečisté síly. Oslavuji tvé svaté jméno, neboť půstem a modlitbou k Bohu jsi přijal dar Ducha Svatého, skrze nějž můžeš nemocné uzdravit a mrtvé oživit. Skláním se před tebou jako v Bohu spravedlivém a z celého srdce tě prosím a modlím se k tobě: ochraňuj mne v tomto duchovním boji, od všelikých neštěstí, ohnivých střel, od kopí, meče a ode všech smrtonosných zbraní. Ty jsi veliký a mocný, Bohem jsi požehnaný, vezmi mne pod svoji ochranu, modli se za mne k Hospodinu, aby mi daroval moc i sílu, abych obstál před nepřítelem. Ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha. Amen.

Podivuhodný otče Sisoji, veliký divotvůrce a všech, kteří se k tobě utíkají, rychlý přímluvce, zhlédni s nebeských výšin na nás nemohoucí a slabé, mnohými hříchy a těžkostmi obtížené. Smiluj se nad námi svým milosrdenstvím a pomoz nám, abychom Boží přikázání plnili bezúhonně, víru pravoslavnou pevně zachovali, abychom Bohu přinášeli pokání za své hříchy upřímně a z celého srdce. Abychom v křesťanské zbožnosti prospívali a byli tak důstojni tvých proseb, modliteb a záštity o nás před Bohem. Především tě prosíme, svatý a veliký otče Sisoji, abys ochraňoval naše děti od všelikého zla a nesnází. Pomáhej, aby vyrůstaly ve zdraví tělesném i duševním, aby jim žádná síla tohoto světa neuškodila, nechť jsou osvíceny Duchem Svatým, k radosti a hrdosti svým rodičům, Církvi a vlasti k užitku. Především tě prosíme, podivuhodný světče, abys poučil a učinil rozumnými matky, aby nezabíjely děti ve svých útrobách, ale aby plod svůj ve zdraví přivedly na svět. Vyslyš nás, světče Boží, kteří se s vírou a láskou k tobě modlíme a nepřezírej nás, kteří pomoc tvoji hledáme. Nyní i v čase naší smrti nám pomáhej a ochraňuj nás svými modlitbami od zlých démonských útoků, aby jejich síla neměla nad námi žádnou moc, ale abychom s tvojí pomocí stali se důstojnými následovat blaženství rajských příbytků. Všechnu naději naši v tebe skládáme, ctihodný otče Sisoji, budiž nám ukazatelem ke spasení a přiveď nás k nezacházejícímu světlu věčného života, tvým Bohu milým prostřednictvím, před trůnem Přesvaté Trojice. Nechť se všemi svatými oslavujeme přečestné a velkolepé jméno Otce i Syna i Svatého Ducha, nyní až na věky. Amen!

Abba Sisoj před hrobkou Alexandra Makedonského (freska z monastýru ctih. Varláma - Meteory Řecko).
Vyobrazení světce na fresce doprovázejí tato slova:
„… k čemu všechna ta sláva, bohatství a velkolepost, o které člověk se smrtí nenávratně a navždy přichází, a nesmrtelná, avšak utrápená a svou nedokonalostí mučená duše, doslova uvězněná ve vězení svého tlejícího těla, jež ani pro sebe nezíská pokoje, neboť se člověk nestaral o její poučení, necvičil se v modlitbě, pamatování na Boha, neposilňoval ji v nouzi, strádání a zármutku. Ach smrti, kdo před tebou může utéci!"




pátek 20. června 2014



Ctihodný Barlaam (Varlám) Chutynský
(památka v první pátek Petro - Pavlovského půstu)

V první pátek Petropavlovského půstu si vždy připomínáme památku ctihodného Barlaama Varláma Chutynského. Vzpomínáme na tohoto světce kvůli podivuhodné události spjaté s velkou prozřetelností ctihodného Varláma, která byla zaznamenána i pro naše poučení.

Stalo se jednou, že ctihodný pobýval na návštěvě u novgorodského arcibiskupa. Když se spolu loučili, arcibiskup mu řekl, aby ho za týden Varlám znovu navštívil. Ctihodný otec Varlám na to odvětil: Když Bůh požehná, tak k tobě přijedu na saních v pátek prvního týdne půstu svatých apoštolů Petra a Pavla. Arcibiskup se takovéto odpovědi podivil. Ale skutečně, v předvečer daného dne napadlo v noci mnoho sněhu, a v pátek, tedy v den, kdy se měla tato zvláštní událost vyplnit, byl skutečně po celý den silný mráz. A tak se stalo, že ctihodný Varlám opravdu přijel na návštěvu ke svému arcipastýři na saních.
Když však viděl zármutek arcibiskupa, který se trápil kvůli vzniknuvší nepohodě, která ohrozila samou úrodu, ctih. Varlám na to řekl: Nebuď smutný, vladyko, není zapotřebí se rmoutit, je zapotřebí naopak děkovat Hospodinu! Když by Hospodin neseslal tento sníh a mráz, byl by po celé zemi hlad, kterým nás chtěl Hospodin pokárat za naše hříchy, ale na přímluvy Bohorodice a svatých se nad námi Hospodin nakonec smiloval a seslal mráz, aby zahynuli všichni červi, kteří se už, už chystali zničit všechnu budoucí úrodu. Na druhý den, přesně tak, jak předpověděl ctih. Varlám, nastalo opět teplo. Arcibiskupovi potom přinesli z polí žitné klasy i s kořeny, na kterých bylo vidět mnoho mrtvých červů. Toho roku pak byla na polích nevídaná úroda…



úterý 29. dubna 2014

SVATÝ NOVÝ MUČEDNÍK OTEC SERGIJ MEČEV 

(památka 24. prosince/ 6. ledna, a rovněž v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských

Svatý nový mučedník Sergij Mečev se narodil v Moskvě 17. září (30. září podle občanského kalendáře) roku 1892 v rodině kněze, představeného chrámu svt. Mikuláše v Klennikach v Moskvě¹. Jeho otec Alexij Mečev ho velmi miloval a přál si, aby se jeho syn stal také knězem a zároveň jeho pomocníkem v chrámu svt. Mikuláše. Nechtěl ho však k tomu nutit a tak mu dal možnost, aby získal nejprve světské vzdělání. Otec Sergij tak po ukončení gymnázia² nastoupil na Lékařskou fakultu Moskevské univerzity. Brzy poté však přestoupil na Fakultu historie a filologie Moskevské univerzity, kterou zakončil roku 1917. Ve stejném čase, kdy se učil na univerzitě, byl Sergij Mečev aktivním členem studentského bohosloveckého kroužku svt. Jana Zlatoústého, který založil a o který se staral biskup Arsenij (Žadanovskij). 
V období 1. světové války v roce 1914 sloužil Sergij dobrovolně jako sanitář a milosrdný bratr v lazaretu Červeného Kříže. Takto se seznámil i se svojí budoucí ženou Evfrosinijí Nikolajevnou Šaforostovoj, která sloužila také jako milosrdná sestra. Vzali se pak roku 1918. 
 Sergij Alexejevič Mečev se nakonec rozhodl přijmout kněžství a toto rozhodnutí bylo u něj spojeno s cestou do Optinské pustevny a s rozhovorem se starci ctih. Anatolijem a ctih. Nektarijem³. 30. března 1919 byl Sergij Mečev rukopoložen na diákona, 4. dubna téhož roku pak na kněze. Rukopoložen byl ve Svato-Danielovském monastýru, jeho světícím biskupem byl svt. nový mučedník Feodor (Pozdejevskij). 
Jako kněz sloužil se svým otcem v chrámu svt. Mikuláše. Po smrti svého otce Alexije, 9. / 22. června 1923, přijal na sebe veškerou pastýřskou starost o pastvu, kterou nazýval kajícnou (bohoslužební) rodinou – tak nazýval otec Sergij svoji církevní obec. Období, kdy se stal otec Sergij knězem, bylo jedním z nejtěžších. Občanská válka, revoluce, rozvrat, v Moskvě bylo špatné zásobování, řádila epidemie tyfu, chřipky, mnozí z těch, kteří v té době takto onemocněli, také zemřeli. Ale právě tyto těžkosti každodenního života probouzely v takto strádajících lidech víru, lidé začali přemýšlet a hledat pomoc u Boha, ke kterému byli do té doby lhostejní a neteční. 
Otec Sergij oddával své pastvě všechny svoje síly, jak duchovní tak fyzické. Břímě, které na sobě otec Sergij nesl, se stávalo těžkým, přetěžkým, ba i skličujícím, vždy se však, ale nakonec našly nové síly a nové odhodlání pokračovat dál. Když se stalo a během porevolučních roků došlo k tomu, že pravoslavné chrámy v Moskvě obsadili obnovlenci, jen velmi málo církevních obcí zachovalo věrnost svt. Tichonovi patriarchovi Moskevskému, mezi nimiž byl také Danielovský monastýr a chrám svt. Mikuláše. 
Otec Sergij byl bezkompromisním bojovníkem za Pravoslaví. Když byla roku 1927 vydána tzv. Deklarace metropolity Sergije, přestal při bohoslužbách vzpomínat metropolitu Sergije (Stragorodského), nemodlil se ani za ateisty, bezbožníky a ani za ty, kteří započali pronásledovat Církev. Roku 1929 byl otec Sergij pro svou činnost uvězněn a deportován, roku 1932 pak byl chrám svt. Mikuláše uzavřen. 
Otec Sergij byl deportován na sever, do malého města Vologodské oblasti Kadnikov. Tam také roku 1933 následoval opakovaný trest a odsouzení na pět let do pracovního tábora. Ponejprve při Kubenském jezeře, kde pracoval na pile, potom na řece Šelekse a v Usť – Pinege. V roce 1935 byl převeden do Svirských táborů, následně pak na stanici Perebory, na stavbu přehrady. 
V kolonii při řece Šelekse otec Sergij velmi hladověl. O jídlo tam byl neustále okrádán ostatními trestanci. Přesto, když se podařilo, že svého duchovního otce mohly navštívit jeho duchovní dcery, ty si povšimly toho, přestože byl krajně vyčerpán a vysílen, nebyla v něm ani podrážděnost, ani zloba, stal se naopak velmi laskavým, nebylo v něm ani jedné výčitky. 
V roce 1937 byl otec propuštěn z pracovního tábora. Usadil se na okraji města Kalinin, kde pracoval na jedné poliklinice. Doma tajně sloužil svatou liturgii. Neustále k němu přijížděly jeho duchovní děti, kterým psal dopisy, ve kterých je povzbuzoval ve víře, utěšoval a poučoval: «Modlete se k Hospodinu, proste Ho, aby z vás sňal tíseň, onu uzamknutost do sebe, proste Ho o to, abyste získali širé srdce! » 
V té době, všichni stejně jako otec Sergij smýšlející archijerejové, byli ve vězeních a pracovních táborech. Otec Sergij si přál, aby měl nad sebou arcipastýřskou ochranu. Svěřil se proto jednomu biskupu o své církevní pozicí a také ohledně své nehlášené – nelegální církevní obci. Brzy však byl tento biskup uvězněn a při výslechu o. Sergije zradil, když na soudu řekl vše, co mu bylo řečeno jako biskupovi v tajném vyznání o. Sergije. Potom byl otec Sergij vybídnut k tomu, aby se ukryl v Střední Asii, on však nechtěl opustit svoje duchovní děti. Více než rok se otec Sergij potuloval bez náležitých dokladů a přihlášení k pobytu. V létě roku 1941 pobýval ještě spolu s některými svými duchovními dětmi skrytě a tajně ve vesnici blízko Tutajeva. Tam sloužil každý den liturgii. Z toho důvodu, že v té době začínala válka a kvůli všeobecnému napětí je místní obyvatelé podezřívali z toho, že jsou německými špióny a nakonec je nahlásili a vydali NKVD. 
7. července 1941 byl otec Sergij znovu uvězněn a umístěn do Jaroslavské věznice. Po čtyřech měsících výslechů a mučení, při nichž se choval velmi statečně, a kdy se navíc snažil, aby nikdo z církevního společenství nebyl postižen, byl 24. prosince/ 6. ledna 1942 v noci otec Sergij zastřelen ve vězení Jaroslavského NKVD. 
V roce 2000 byl svatý nový mučedník otec Sergij připočten k zástupu svatých novomučedníků a vyznavačů ruských

¹Sv. spravedlivý Alexij moskevský (Mečev). Kanonizován roku 2000. V roce 2001 byly jeho svaté ostatky vyzdviženy ze země a přeneseny do chrámu svt. Mikuláše v Klennikach v Moskvě. 

² 3. Moskevské Gymnázium zakončil roku 1910 se stříbrnou medailí. 

³Ctih. Anatolij, mladší optinský (Potapov). Jeho památka je slavena 30. července/ 12. srpna a v den sboru Optinských starců 11. /24. října. Ctih. Nektarij optinský, jeho památka je slavena 29. dubna/ 12. května a také v den sboru ctihodných Optinských starců 11. října/ 24. října.

Obnovlenci - obnovlenectví - tzv. obnovlenecký rozkol; jednalo se o hnutí, které vzniklo v Ruské pravoslavné církvi po tzv. Říjnové revoluci roku 1917. Za svůj cíl si ustanovilo „obnovu a reformu církve“, a to „novým demokratickým řízením“ a „modernizací bohoslužeb“. Postavilo se proti tehdejšímu vedení církve, proti svt. patriarchu Tichonovi, přičemž byla oznámena plná podpora tehdejšímu novému režimu. Přes všechny své snahy se hnutí kolem roku 1946 rozpadlo. 

Svt. Tichon, patriarcha moskevský, jeho památka je slavena v den jeho zesnutí 25. března/ 7. dubna a v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských. 

Deklarace z roku 1927 metropolity Sergije – přesněji Prohlášení (Poselství) Zástupce Patriaršího Zastupitele, metropolity nižegorodského Sergije a při něm dočasného Patriaršího Posvátného Synodu, o Vztahu Pravoslavné Ruské Církve k existující občanské vládě. Tato deklarace se stala ranou pro Ruskou církev, byla to deklarace o loajálnosti k sovětské vládě. V ní se Ruská církev zavázala k bezpodmínečné podpoře komunistického režimu. Velké množství církevních hierarchů, duchovních a laiků s ní však vyjádřilo ostrý nesouhlas.

sobota 1. února 2014



Přenesení ostatků světitele Jana
Zlatoústého
(památka dle církevního kalendáře 27. ledna / 9. února dle občanského)


V tento den se vzpomíná a oslavuje přenesení čestných ostatků svt. Jana Zlatoústého z města Komana v Arménii (dnešní Abcházie), kde jako vyhnanec zemřel, do Konstantinopole, kde dříve jako patriarcha sloužil své místní církvi. Když se dovršilo třicet let od jeho úmrtí, konstantinopolský patriarcha Prokl¹ v jednom ze svých kázání vzpomenul na svého duchovního otce a učitele, a díky tomu kázání tak zahořela láska lidu a císaře Theodosia II. (408–450) k velkému světci Janovi, že si všichni přáli, aby ostatky svatého Jana Zlatoústého byly přeneseny zpět do Konstantinopole.
Říká se, že schránka s ostatky se ve chvíli přenášení stala tak těžká, že s ní nikdo nemohl nijak pohnout z místa, dokud císař nenapsal dopis svatému Janovi, v němž jej prosil za odpuštění (císařova matka Eudoxie byla vinná za vyhnanství světce) a vyzýval jej, aby přišel do Konstantinopole na místo svého někdejšího patriaršího stolce. Když byl tento kajícný dopis napsán a položen na schránku s ostatky, ta se rázem stala lehkou, a světcovy ostatky tak mohly být přeneseny. Při přenesení ostatků byli mnozí nemocní, kteří se dotkli schrány s ostatky, zázračně uzdraveni. Když svaté ostatky doputovaly do hlavního města, tehdy císař před svatými ostatky světce opět prosil ve jménu své matky o odpuštění, a to tak, jako by ona sama od sebe říkala: Dokud jsem žila dočasným životem, mnoho zlého jsem ti učinila. Nyní však, když žiješ životem nesmrtelným, prosím, buď mé duši užitečný. Má sláva odezněla a nic mi nepomohla, ve slávě své, otče, pomoz mi, pomoz mi před tím, než budu na Kristově Soudu odsouzena! Když byl svatý Jan přinesen do chrámu Svatých Apoštolů a postaven na trůn patriarchy, celý národ zvolal: Přijmi svůj trůn, otče! bylo poté slyšet hlas: Pokoj všem! Přenesení svatých ostatků veledůstojného otce našeho Jana, arcibiskupa konstantinopolského, Zlatoústého, se událo roku 438.

¹Prokl, arcibiskup konstantinopolský (434 - 447), byl učedníkem svt. Jana Zlatoústého, a jeho památka je slavena 20. listopadu/ 3. prosince.




Ctihodný Euthimij (Dobromysl) Veliký
(památka dle církevního kalendáře 20. ledna / 2. února dle občanského)


Narodil se v arménském městě Meliténé¹ blízko řeky Eufrat kolem roku 377. Jeho rodiče Pavel a Dionýsia byli velmi vznešení a významní lidé. Dlouho však nemohli mít děti, až po modlitbách Dionýsie a po Božím vidění obdrželi zjevení, že se jim narodí syn, který bude mít velikou budoucnost.
Otec ctihodného však brzy zemřel a matka splnila přísahu zasvětit svého syna Bohu, a dala jej proto na výchovu a vzdělání do péče svého bratra, presbytera Eudoxia. Ten jej po nějakém čase představil archijerejovi meliténéské církve Otriovi, který ho s láskou přijal a staral se o jeho další vzdělání. Když viděl jeho zbožnost a píli, brzy jej postřihl na církevního žalmistu. A protože již od svého mládí vedl přísný duchovní život, brzy také Euthimij přijal mnišství. Po přijetí mnišství byl rukopoložen na presbytera, přičemž mu bylo svěřeno, aby řídil a pečoval o všechny monastýry ve městě. Nejvíce navštěvoval monastýr svatého mučedníka Polievkta², ačkoli ve dnech Velkého půstu vždy odcházel do samoty pouště. Hodnost správce monastýrů tížila mladého asketu, který hledal tichost modlitby, natolik, že když mu bylo třicet let, tajně odešel z města a vydal se do Jeruzaléma, aby se zde poklonil svatým místům. Nakonec se usídlil ve Faranské lávře³, kde trávil všechny dny a noci v modlitbě, pamatováním na Boha a tělesnou prací.
Postupně se kolem něj shromáždili mnozí učedníci, z nichž někteří se poté stali velikými světci; jmenujme např. ctih. Kyriaka poustevníka, Sávu Posvěceného, Theoktista a další. Z Boží štědrosti se Euthimij stal velikým divotvůrcem: vyháněl démony, léčil těžké nemoci, nacházel vodu v poušti, rozmnožoval chléb při jeho nedostatku a také prorokoval. Mnichy učil pracovitosti, říkajíce přitom: Když jít chléb bez práce, znamená to, že jíte z cizí práce. Když se někteří mladší bratři chtěli postit více než ostatní, on jim v tom bránil a přikazoval jim, aby přicházeli ke společnému jídlu, aby se nestali pyšnými od svého přílišného půstu. Také říkal, že není dobré pro mnicha, když přechází z jednoho místa na druhé, neboť: Strom, který se často přesazuje, nepřináší plody. Ten, kdo chce činit dobro, může ho činit na tom místě, kde se právě nachází. O lásce říkával: Co je sůl pro chleba, to je láska pro ostatní ctnosti. V prvním týdnu Velkého půstu se vzdaloval do pouště a tam zůstával v mlčení a myšlenkách na Boha, a to až do svátku Světlého Vzkříšení Kristova. Ještě za jeho života byla zbudována poblíž jeho jeskyně veliká lávra, která se s postupem let naplnila mnichy jako úl včelami. Jeho posledním přikázáním bylo, aby se v monastýru bedlivě zachovávalo dobrodiní k pocestným a hostům a aby se brána monastýru nikdy nezavírala. Svatý Euthimij zesnul v devadesátém sedmém roce svého života. Na jeho pohřbu byl přítomen i patriarcha jeruzalémský Anastasij. Celý dlouhý den čekal, dokud ohromný zástup lidí nedokončil své poslední rozloučení se světcem, a teprve až navečer mohl završit obřad pohřbu. Sedmého dne po smrti se Euthimij zjevil svému učedníku Domentiánovi, celý zářící světlem a radostí. Ctihodný Euthimij byl vpravdě pravým synem Světla. Zesnul roku 473 po Kr.

¹ dnes Malatya, město v dnešním jihovýchodním Turecku
² jeho je památka 9. ledna dle církevního kalendáře/ dle občanského 22. ledna
³ Faranská lávra - mužský pravoslavný monastýr, jeden z nejstarších, který se zachoval v Palestině. Založen byl ctih. Charitonem vyznavačem kolem roku 330 v jeskyni, kde byl vezněn Chariton zločinci, kteří ho zajali. Nachází se několik kilometrů na východ od Jeruzaléma, v Judejské poušti, v údolí En Fara. Dnes má název Lávra – monastýr ctih. Charitona a nachází se pod duchovní správou Ruské pravoslavné církve v zahraničí.