sobota 11. července 2015



Svatý spravedlivý Nikolaos Planas (1851 – 1932)
(památka 17. února / 2. března)

Svatý spravedlivý Nikolaos Planas, se narodil roku 1851 na ostrově Naxos¹, rodičům Joannu a Augustině Planas, zámožným a zbožným. Rodina měla na svém statku, v sadu malou kapli zasvěcenou svt. Mikuláši, kam se často chodil malý Nikolaos modlit. Od dětství se odlišoval svou velkou vírou, zbožností a prostotou. Jeho dědeček Georgios Melissourgos, byl kněz a zároveň i jeho první učitel, on ho také jako první naučil číst žaltář. Nikolaos svého dědečka vždy pečlivě pozoroval, vždy se díval, jak sloužil ve svatém oltáři. Takto byl vychováván k církevnímu životu, k půstu a modlitbě.
Když však bylo Nikolaosovi čtrnáct let, jeho otec zemřel. Jeho matka s ním a s jeho sestrou se museli přestěhovat do Athén. Jejich život se stal po otcově smrti velmi těžkým, matka musela začít pracovat jako posluhovačka, vždy, ale brala své děti sebou do práce, neboť se bála Athén, velkého města.
V sedmnácti letech na přání matky se Nikolaos oženil, jeho žena však při porodu jejich prvního dítěte syna, zemřela. Nikolaos se už neoženil a v roce 1879 byl vysvěcen na diákona v chrámu Proměnění Páně v Athénách. Po diákonské chirotonii rozdělil dědictví se svoji sestrou, svůj majetek dal, jako zástavu za dům souseda který o majetek přišel, sousedovi se nedařilo a Nikolaos přišel o majetek také. Jak píše monaška Marta, která sepsala jeho životopis: A hle, když se osvobodil ode všech světských starostí s majetkem, zcela a bez jakýchkoliv překážek oddal sebe sama asketickému způsobu života, velkých pouštních otců, jen s tím rozdílem, že on žil ve velkých a zalidněných Athénách. Za pět let, v roce 1884, byl vysvěcen na kněze v chrámu svatého proroka Elisea v Monastiraki v Athénách. Potom mu bylo určeno sloužit jako kněz v chrámu velikomučedníka Pantelejmona v athénské části Neos Kosmos. To byl neveliký chrám, kde se jeho farnost skládala jen asi ze třinácti rodin.
Potom otce Nikolaose převedli na službu do chrámu sv. Jana Předchůdce na ulici Vouliagmeni. Tato farnost se skládala už jen z osmi rodin a jako plat pro kněze bylo jen něco málo masa z jehněte, které dostával před Velkým půstem, nebo na Vánoce. To mu, ale v ničem nebylo překážkou, protože půst, byl to nejhlavnější v jeho životě. Dokud měl chrám, ve kterém mohl sloužit, byl vždy spokojený a šťastný.
Otec Nikolaos, byl člověkem, který nebyl mnoho vzdělaný, byl prostý a skromný, ale brzy, se stal oblíbeným knězem v Athénách. Po dobu více jak padesáti let sloužil každodenně od 8 ráno do 3 odpoledne, ať už bylo horko, anebo padal sníh, v čase národního povstání, i v období anglicko - francouzké okupace v roce 1917. Sloužil v slunci přístupných, těsných a malých chrámech blízko Akropole, v červenci i ve dvě hodiny odpoledne, dokud mu nesmáčel pot jeho roucho, jako pravému dělníku na Kristově vinohradu.
Liturgii dal do samého středu své pastýřské služby. Jeho bohoslužba byla činěna v plnosti a v souladu s bohoslužebným ústavem (typikonem), stejně tak jako v monastýrech a přeci, jeho bohoslužby přiváděli k sobě mnoho věřících, z těch nejrůznějších vrstev společnosti. Tímto tak zcela vzalo za své tehdy i dnes, rozšířené mínění, že je třeba zkracovat a zjednodušovat bohoslužby.
Na velké svátky každý den, až do jejich ukončení (tzv. oddání) sloužil sváteční molebny². Otec Nikolaos chodil sloužit i do druhých chrámů, například do chrámu sv. proroka Elisea na ulici Aresa. Z tohoto chrám vyšlo mnoho mnichů a monašek, zde ve sboru zpíval známý řecký prozaik Alexandros Papadiamantis³. Když se otce Nikolaose lidé ptali, zda už není unaven a kdy bude odpočívat, on odpovídal: zpívat budu žalmy svému Bohu, co živ budu (Žalm 146). Sloužil i ve vesnických, v polorozbořených chrámech. Modlitba a bohoslužby zaujímaly to nejhlavnější místo v životě otce Nikolaose Planase. Neustále přebýval v modlitbě. Nikdy nepronášel, pyšná a dlouhá kázání, ale svým příkladem, učil modlitbě ty, co ho obklopovali.
Od druhých nevyžadoval přísného půstu, sám k sobě, byl, ale velmi přísný, jedl vždy až večer. Měl i své půsty navíc, a to půst před Povýšením Svatého Kříže Páně od 24. srpna do 27. září (podle církevního kalendáře od 1. do 13. září) a Archandělský od 14. do 21. listopadu (podle církevního kalendáře od 1. do 8. listopadu).
Otce Nikolaose odlišovala neobyčejná skromnost a prostota, pravá pokora. Byl výjimečně prostý, doslova jak malé dítě, ale zároveň, ve stejném okamžiku, velmi rozumný v odpovědích na různé vážné otázky, napsala monaška Marta. Často lidé nechápali a nerozuměli smyslu, takovéhoto chování kněze a mnohým se zdálo, že byl až příliš obyčejný, až jim proto přezírali. Otec Nikolaos, toto všechno trpěl a snášel. Říkal své duchovní dceři: Já, dítě moje, skrze trpělivost, jsem překonal mnoho pokušení, která mě potkaly. Svým duchovním dětem, vždy dával příměr, mírnosti, dobrodušnosti a pokory, takto se vyhýbal různým sporům a konfliktům. Když se někteří, kvůli některým problémům a starostem hádali u chrámu, či dokonce v chrámu, on odešel do oltáře, kde se zavřel, aby neměl v tomto účast. Když se jej jeho duchovní děti ptaly, jak může zadržet hněv, on odpověděl: Ty si myslíš dítě, že neumím zakřičet, nebo se rozezlít? Umím, ale pamatuji na důsledky toho všeho.
Pro otce Nikolaose byla příznačná úplná a naprostá nezištnost. Když se stal známým knězem, mnozí dobrodinci, mu ochotně darovali peníze, tyto peníze, se však příliš dlouho u otce nezdržely, hned byly použity na milodary potřebným. Byl znám takovýto příběh: Jeden věřící předal otci Nikolaosovi dosti velkou sumu peněz v zapečetěné obálce, otec se ani nedíval, kolik v té obálce bylo a hned tuto obálku s penězi předal u vchodu do chrámu sedící žebrající chudé ženě. U jedné ženy, která prodávala cukrové bonbóny, nevzal nikdy zdarma ani pár karamelek, říkajíce přitom: nechci zvyšovat tvé náklady.
Otec Nikolaos, pomáhal jedenácti rodinám vdov a sirotků, hlavně pak pomáhal mladým vdovám. Říkal přitom, že chudoba a bída, je může postrkovat a dotlačit k neřesti. Dával peníze i na církevní potřeby, takto mohl obnovit chrám, ve kterém sloužil. Penězi také pomáhal dívkám sirotkům, chudým studentům pak zase platil studia.
Věřícími chrámu, ve kterém sloužil, se stali lidé z nejrůznějších vrstev společnosti, ti co znali a vážili si otce Nikolaose, byli opravdu z celé širé společnosti různých lidí. On sám, který byl dobrým znalcem lidí, nikdy neobracel pozornost na společenské postavení člověka. Jak píše monaška Marta: Otec Nikolaos, se díval především na vnitřní stav člověka, staral se o jeho duši, která je dražší než celý širý svět.
Svatý Nikolaos byl pravým Božím člověkem, neúnavným knězem a služebníkem Trojjediného Boha. Jeho zbožnost a ničím neohrazená dobrota, nesmírná nezištnost, prostota a světlý obraz důstojného kněze, jeho čistota, pokora, láska k bohoslužbě a ostatní ctnosti, mu získali vážnost mezi lidmi. Nikdy nemiloval bohatství. Vše co mu dávali, to hned rozdával chudým. Pomáhal duchovně a materiálně těm komu to bylo třeba.
Byl neúnavným ve službě, více jak půl století sloužil každý den. Byl také zdrženlivým, omezoval se jen na to nejnutnější. Jeho bohatstvím, pokladem a středem jeho života, byl liturgický život církve. Byl člověkem modlitby, jehož životem byla služba víry a lásky. Byl postníkem, o velkém půstu nepoužíval oleje. Prostý a moudrý, přesný v odpovědích, spojoval v sobě prostotu a kněžskou důstojnost, dětskou naivitu a svatost. Neučil se ani na univerzitách, v seminářích, ani na gymnáziích, dost možná, že neukončil ani jednu třídu tehdejší řecké školy. Znal, ale dokonale a bezchybně moudrost Boží. Bůh jej proslavil darem činění zázraků, které jsou nespočítatelné. Uzdravoval nemocné, vyháněl démony, předpovídal věci budoucí, nacházel řešení těžkých otázek pro ty, kdo se k němu obraceli a dával jim správné odpovědi.
V mnoha chrámech kde sloužil, byl útěchou a záchranou pro lidi. Byl svatým malým starcem, který obměkčil, jakoukoli lidskou bolest. Pověsti o něm, přesáhli hranice eparchie a tak vždy přicházeli další a další lidé, aby ho slyšeli, aby viděli, jak slouží liturgii, aby mu políbili ruku a přijali od něj požehnání. Dožil se 84 let a nikdy nebyl nikým pomluven, nikdy o něm nikdo neřekl nic špatného.
V neděli o Marnotratném synu 28. února 1932, byl poslední den, kdy sloužil v pozemském oltáři. Po službě cítil malou závrať a tak jej odvedli k jeho synovi Joanisovi a snaše Marigule, kde byly pročteny poslední modlitby, za svatého otce. V deset hodin večer 2. března, se přežehnal svatým křížem a řekl: Cesta je zakončena, Sláva Tobě Bože náš, sláva Tobě. Boží blahodať nechť vás žehná. S těmito slovy odešel z tohoto světa.
Ráno přenesli jeho svaté tělo do chrámu svatého Jana na ulici Vouliagmeni, aby se mu lidé mohli poklonit a vzdát úctu. Nekonečná řeka lidí, kteří se přišli rozloučit s otcem Nikolaosem, proudila do chrámu po dobu tří dní, přičemž přicházeli věřící nejenom z Athén.
Celým svým životem, byl důkazem Boží síly a moudrosti, kterou Bůh Stvořitel, dává těm, kteří ho milují a plní jeho přikázání. Svatý otče Nikolaosi, pros Boha za nás!


Svatý Nikolaos Planas, byl proslaven v zástupu svatých, Konstantinopolským patriarchátem 29. srpna roku 1992. Jeho památka se slaví v den jeho zesnutí 2. března (podle církevního kalendáře to je 17. února), jeho svaté ostatky se nachází ve stříbrné schráně, v chrámu sv. Jana Předchůdce Vouliagmeni, v Athénách.

Svaté ostatky svaté spravedlivého Nikolaose Planase
____________________________________________________________________
 
¹ Naxos – Νάξος, ostrov v Egejském moři. Je součástí Řecka a největším ostrovem souostroví Kyklady

² Moleben – pobožnost, podle csl. молебен, tj. modlitební, krátká společná bohoslužba ke svátku, Bohu Matce Boží či svatému, prosebná anebo děkovná.

³ Alexandros Papadiamantis Αλέξανδρος Παπαδιαμάντης. Řecký spisovatel a prozaik, jedna z nejvíce významných osobností v novořecké literatuře konce 19. a začátku 20. století. Narodil se roku 1851 na ostrově Skiathos, v západní části Egejského moře. Tento ostrov zaujímal i hlavní místo v jeho tvorbě. Jeho otec byl kněz. Pocházel ze zchudlé aristokratické rodiny. Aby zakončil střední školu, odstěhoval se do Athén, později nastoupil na filosofickou fakultu Athénské Univerzity, toto studium, ale neukončil. Pracoval a živil se jako novinář, psal beletrie, krátké příběhy a několik románů. Nikdy se neoženil, vedl samotářský život, byl znám jako poustevník - ο κοσμοκαλόγερος, světský mnich. Žil v chudobě, ke konci života se vrátil na rodný ostrov, kde roku 1911, zemřel na zápal plic.

⁴ Eparchie - územně správní jednotka, v pravoslavné církvi, která byla převzata ze státní územněsprávní jednotky v Byzantské říši


Ctihodný Paisij Svatohorec
(památka 29. června / 12. července)

Narodil se 25. července 1924 ve vesnici Farasa v Kappadokii¹, v době kdy došlo k výměně obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem². Byl pokřtěn ctih.Arsenijem Kappadockým³, který mu také udělil jméno Arsenios a předpověděl, že toto dítě bude mnichem. V září roku 1924 rodina Eznepidisových odcestovala spolu s dalšími rodáky z vesnice do Řecka, kde se usídlila ve městě Konitsa, kde mladý Arsenij vyrostl a po ukončení školy se zde stal tesařem.
V roce 1945 byl povolán do armády, ve které sloužil tři a půl roku jako radista. V té době byla v Řecku občanská válka. Po ukončení války chtěl Arsenij začít žít mnišským životem, ale nejprve musel pomoci svým sestrám.
Až v roce 1950 odešel na Svatou Horu Athos, kde se stal poslušníkem duchovníka Kirilla, budoucího igumena svatohorského monastýru Kutlumusiu, který ho poslal do monastýru Esfigmenu, kde byl Arsenij ještě další čtyři roky poslušníkem. V monastýru Esfigmenu přijal nakonec v roce 1954 postřižení v mnišskou řízu čili rjasu se jménem Averkij. Poté přešel do monastýru Filotheu⁸, kde se stal učedníkem otce Simeona. Roku 1956 postřihl otec Simeon Averkije v malou schimuse jménem Paisij, v čest metropolity Paisije II.¹⁰, který byl také rodem z Farasy Kappadocké.
V roce 1958 se na starce Paisije obrátili rodáci z vesnice Farasa, kteří tou dobou žili v řeckém městě Konitsa, a žádali jej, aby přišel a pomohl jim zastavit šíření protestantismu od nově příchozích misionářů. Starec Paisij jejich prosby vyslyšel a usadil se v nedalekém monastýru Narození Přesvaté Bohorodice Stomio, poblíž Konitsy, který také současně pomáhal obnovit. Když se prosba jeho rodáků k slávě Boží splnila, odešel odtud v roce 1962 na svatou horu Sinaj, kde pobyl kolem dvou let.
V roce 1964 se znovu vrátil na Svatou Horu Athos, kde se nejprve usadil ve Skytu Iverského monastýru¹¹. V lednu, na začátku roku 1966, ve Stavronikitské kalyvě¹² Čestného Kříže přijal z rukou starce Tichona (Golenkova)¹³ postřih na velkou schimy. U starce Tichona zůstal starec Paisij v poslušenství a staral se o něj až do jeho smrti, a přitom pomáhal jeromonachům, otcům Vasilisovi a Grigorijovi, z Iverského monastýru znovuobnovovat monastýr Stavronikita¹⁴. V témže roce (1966) starec Paisij těžce onemocněl a musel proto podstoupit operaci, při které mu byla odebrána část plic. Když se starec Paisij znovu vrátil na Svatou Horu, zůstal v kalyvě starce Tichona, než se poté odebral na místo svých posledních duchovních zápasů na Svaté Hoře Athos, do dnes již věhlasné kelie Panaguda¹⁵.
V polovině sedmdesátých let starec Paisij také pomáhal spolu s igumenem archimandritou Georgiem (Kapsanisem)¹⁶ jeromonachu Kosmovi Grigoriatskému¹⁷ při organizování a duchovní koordinaci misijních prací, které pod svou záštitu převzal právě svatohorský monastýr Grigoriou¹⁸ a které byly započaty v Kolwezi v provinci Katanga (původně Zair, od roku 1997 Demokratická republika Kongo). V rámci této misie bylo dosud založeno na 55 církevních obcí.
Od května roku 1978 tak otec Paisij přebýval v kelii Panaguda, jež náleží monastýru Kutlumusiu. Na toto místo za starcem přicházely tisíce poutníků. Život starce, který přijímal návštěvy svých duchovních dětí a poutníků, byl dostatečně podrobně znám. Jednou z nejzářivějších mnišských ctností ctih. Paisie Svatohorce byla jeho krajní obětavost a nezištnost.
V říjnu roku 1993 starec odjel ze Svaté Hory do monastýru sv. Jana Theologa v Suroti¹⁹. Tam nakonec i zesnul 12. července roku 1994. Pohřben byl tamtéž za chrámem ctih. Arsenije Kappadockého.
13. ledna roku 2015 Posvátný synod Konstantinopolského patriarchátu vyslyšel hlas pravoslavného lidu a jednohlasně přijal rozhodnutí o svatořečení starce Paisije. Každoroční oslava jeho památky byla stanovena na 12. července čili den jeho blaženého zesnutí.


Tropar hlas 5.
Přijal jsi oheň Božské lásky, / vše překonávajícím bojem, zcela oddal ses celý Bohu, / mnoha lidem byls útěchou, / Božími slovy jsi poučoval, / modlitbami jsi činil divy, / Paisiji Bohonosný, / i nyní se modli neustále, / o všem širém světě, ctihodný.

Kondak hlas 8.
Na zemi jsi žil jako Anděl, / láskou jsi zazářil, ctihodný Paisiji, / mnichů veliké utvrzení, / věřícím vůdce k svatému životu, / celému světu zjevil ses nejsladší útěchou, / proto k tobě voláme: / raduj se, otče všeho světa. 

 _________________________________________________________________________________

¹ Kappadokie - území, ležící ve vnitrozemí Malé Asie, v dnešním Turecku

² Řecko-turecká výměna obyvatelstva – vynucená a nedobrovolná výměna obyvatelstva Řecka, Turecka a Bulharska v roce 1923. Výměna se stala následkem porážky Řecka ve 2. Řecko-turecké válce (1919 – 1923) a uzavřením Lausannské smlouvy. Do řecké historiografie pak vešla pod názvem Maloasijská katastrofa - Μικρασιατική καταστροφή. Výměna zasáhla okolo 2 miliónů obyvatel a měla nucený a nedobrovolný charakter, hlavně ve vztahu k řeckému obyvatelstvu Malé Asie a Východní Thrákie. Hlavním cílem této výměny byla homogenizace národnostního složení států, které vznikly na území bývalé Osmanské říše a zabránění rozvoje separatizmu ze strany potenciálních etno-religiozních menšin.

³  Ctihodný Arsenios Kappadocký žil na konci 19. a na počátku 20. stol. Svatořečen roku 1986, jeho památka je 28. října / 10. listopadu

⁴ Konitsa - Κόνιτσα, město v Epiru, na severozápadě Řecka, 66 km od Janiny, poblíž albánských hranic.

⁵ Kutlumusiou - monastýr na Svaté Hoře Athos, šestý v hierarchii svatohorských monastýrů. Hlavní chrám monastýru je zasvěcen svátku Proměnění Páně. Nachází se v polovině severovýchodního Svahu Hory Athos, poblíž Karyés (Karea) – ústředního místa, kde se schází mnišská rada (Protaton).

Esfigmenou  - monastýr na Svaté Hoře Athos, osmnáctý v hierarchii svatohorských monastýrů. Nachází se na východní části Athosského poloostrova, hlavní chrám je zasvěcen svátku Nanebevstoupení Páně.

⁷ Říza – rjasa, z řec. ράσον je vrchní nebohoslužebný oděv duchovních a mnichů, která je dlouhá až k patám, široká, prostorná s dlouhými rukávy, tmavé barvy. Přijetí mnišské řízy - rjasy je po poslušenství dalším přípravným stupněm k mnišství.

⁸ Filotheou - jeden z dvaceti pravoslavných svatohorských monastýrů, ve svatohorské hierarchii zaujímá 12. místo, nachází se na severovýchodní straně Athoského poloostrova. Hlavní chrám monastýru je zasvěcen svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodice.

⁹ Schima z řeckého σχῆμα, tj. vnější vzhled, tvar. Byl prvotně název pro mnišské oblečení, později pojmenování pro mnišské přísahy, sliby. Malá schima – mění se jméno, mnich přijímá první mnišské sliby a plné mnišské oblečení. Velká schima – znovu se může měnit jméno, znovu se opakují mnišské sliby, ke kterým se přidávají další, ještě přísnější, mění se i oděv, který je pro velkou mnišskou schimu zcela specifický.

¹⁰ Paisios II. - metropolita Kaisareijský. Narodil se ve vesnici Farasa v Kappadokii. Učil se v duchovní škole při monastýru sv. Jana Křtitele a potom v Konstantinopoli, kde byl rukopoložen na diákona a kněze. Roku 1832 byl rukopoložen na metropolitu Kaisareijského – Cesaerského. Byl neohroženým bojovníkem za záchranu a zachování helénismu ve své eparchii.

¹¹ Iverský monastýr neboli Iviron řecky - Μονή Ιβήρων. Řecký pravoslavný monastýr na Svaté Hoře Athos, třetí v hierarchii svatohorských monastýrů. Nachází se na severovýchodě ostrova, byl založen v letech 980 - 983 ctihodnými Janem – Čordvaneli a Janem Svatohorcem. Do roku 1015 se monastýr nazýval Lávrou Klimenta (Λαύρα τοῦ Κλήμη, τοῦ Κλήμεντος),  poté Lávrou Evfimija (Λαύρα τοῦ κῦρ Εὐθυμίου) a od roku 1020 Lávrou Ivera, tj. ctih. Jana Svatohorce, monastýrem Iverců  tj. Gruzínů, od  Iverie - Ibérie (gruzínsky: იბერია, latinsky: Iberia, řecky: Ἰβηρία byl římský a řecký název pro starověký gruzínský stát Kartli, který existoval od 4. století př. n. l. do 6. století n. l. Tento název byl později zkrácen na Iviron.

¹² Kalyva – řecky Καλύβα, doslovně chýše, je samostatný příbytek či domek na Sv. Hoře Athos, určená pro život mnichů (jednoho až šesti). Většinou má každá kalyva několik pokojů, součástí je i domovní chrám; žije se zde podle vlastních pravidel. Několik takovýchto kalyv pak tvoří skyt.

¹³  Starec jeroschimonach Tichon ( Golenkov) - svatohorský mnich, který se narodil roku 1884 v carském Rusku. V roce 1908 přišel na Svatou Horu Athos, kde přijal mnišství v Kelii Burarezi, jiný název je kélie svt. Mikuláše divotvůrce - Belozorka, spadá pod Chilandarský monastýr. Vedl duchovní zápas a boj na Karulii, poté přešel do kalyvy monastýru Stavronikita, kde později nechal vystavět domovní chrám posvěcený Čestnému Kříži. Zesnul 20. (7.) září roku 1968. Jeho život, stejně jako i mnohé další sepsal ctih. Paisij v knize: Otcové svatohorci a svatohorské historie.

¹⁴ Monastýr Stavronikita - pravoslavný řecký mužský monastýr na Sv. Hoře Athos v Řecku, 15-tý monastýr v hierarchii athosských monastýrů, byl založen v 10. století. Svůj název získal podle tradice tak, že na jeho místě žil kdysi poustevník Nikita, který dělal kříže (Σταυρονικήτα – kříž Nikity). Nejdříve byl monastýr zasvěcen sv. Janu Křtiteli, byl ale zcela zničen v době křížových výprav. Monastýr tak, jak jej známe dnes, založil konstantinopolský patriarcha Jeremiáš I.

¹⁵ Kelie Panaguda se nachází na vrcholku nevelkého kopce, uprostřed husté zeleně, nedaleko od stezky, spojující Karyés (Karea) s Iverským monastýrem, naproti skytu sv. Pantelejmona. Chrám této kelie zaujímá její jihovýchodní roh a je posvěcen svátku Narození Přesvaté Bohorodice (proto se i kelie jmenuje – Panaguda – což znamená malá Panagie. Velkou Panagií se pak nazývají chrámy a monastýry, posvěcené svátku Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Panaguda je pak na severu Řecka zdrobnělinou slova Panagia).

¹⁶ Archimandrita Georgios (Kapsanis) - igumen Monastýru sv. Řehoře na Svaté Hoře Athos v letech 1974 – (+)2014, kandidát teologie. Známý teolog a církevní spisovatel konce 20. a počátku 21. stol. Byl charakterizován přívlastkem Athosský starec, zřekl se vědecké kariéry ve prospěch mnišství a přijal aktivní účast na znovuzrození athosského mnišství ve 2. pol. 20. stol.

¹⁷ Jeromonach Kosma (Aslanidis) Grigoriatský. Blaženný otec Kosma Grigoriatský, prosvětitel Zairského národa, se narodil roku 1942 v Řecku, roku 1989 pak tragicky zemřel při autonehodě v Zaire, dnešní Demokratická republika Kongo, kde vedl pravoslavnou misii. Učil Afričany Ježíšově modlitbě, kterou považoval za pravou zbraň proti násilí démonických kultů afrických šamanů. Také považoval za svůj nejpřednější a nejhlavnější úkol to, aby nově obráceným Afričanům ke Kristu a Jeho Církvi sloužil co nejvíce bohoslužby a všenoční bdění, a přitom je učil byzantskému zpěvu v souladu s athosským bohoslužebným ústavem, nakolik to jen bylo možné přenést toto všechno na africkou půdu. V jeho práci mu v tomto velmi pomáhala jeho dobrá znalost afrického jazyka Kiswahili (svahilštiny). Otec Kosma byl v pravdě pokladem nevyčíslitelné hodnoty, v lůně Africké církve. Čestný, dokonalý a energický misionář, který o misijní službě sám prorocky řekl: Služba musí být pravdivá, zcela a beze zbytku sebeobětující a sebeodříkající, s pevným rozhodnutím zanechat své vlastní kosti uprostřed kostí místních obyvatel na této misionářské vinici.

¹⁸ Monastýr Grigoriat - Monastýr ctihodného Grigoria; řecky Μονή Οσίου Γρηγορίου na Svaté Hoře Athos, ve svatohorské hierarchii zaujímá 17. místo, nachází se na jihovýchodě Athosského poloostrova. Založen ve 14. stol. ctih. Grigoriem, po kterém má i své jméno, hlavní chrám byl postaven v 18. stol. a je posvěcen svatému svt. Mikuláši Divotvorci, arcibiskupu Myr Lykejských.

¹⁹ Ženský monastýrý svatého Jana Theologa u Suroti, neboli Hesychastérium sv. Jana (Isichastirium se povětšinou nachází na opuštěných místech a je zaměřeno především na přísný mnišský život v neustálé modlitbě). Byl založen starcem Paisijem v 60. letech 20. stol. pro své duchovní děti, které si přáli oddat svůj život mnišství. Do konce svého života se starec věnoval a všemožně staral o tento monastýr. Psal dopisy igumenii a sestrám, několikráte přijížděl z Athosu, získával dobrodince, kteří přispívali na tento monastýr. Dnes v monastýru žije okolo 67 monašek, které zde žijí podle přísných svatohorských pravidel a slouží jen při svíčkách. 




Ctihodný Arsenij Kappadocký (1840 – 1924)
(památka 28. října / 10. listopadu)

Svatý Arsenij Kappadocký se narodil ve vesnici Farasa v Kappadokii okolo roku 1840 a ve svatém křtu přijal jméno Theodor. Ještě jako dítě přišel o své rodiče Elevferia a Varvaru. Později získal své vzdělání v semináři ve Smyrně¹. Ve svých 26 letech přijal mnišský postřih v monastýru sv. Jana Křtitele v Zindzi-Dere v Kayseri², tam byl i rukopoložen na diákona. Poté byl metropolitou Paisijem II. odeslán zpět do Farasy, kde vyučoval ve škole. Roku 1870 byl rukopoložen na kněze a byl mu udělen i titul archimandrity. Učinil celkem pět poutí do Svaté země, a byl proto oslovován Chadži-efendi. Pastýřská a učitelská činnost svatého Arsenije trvala po dobu 55 let. Učil a utvrzoval ve víře obyvatele řecké enklávy, kteří byli neustále pod hrozbou útoků a zničení ze strany Turků.
Jako mnich zůstával svatý Arsenij neustále v obklopení světských lidí, přesto sám vedl přísný asketický život a získal od Hospodina i dar prozíravosti a uzdravování. Vždy dva dny v týdnu, ve středu a v pátek, se zavíral do zátvoru³. To mu však nebránilo v tom, aby se aktivně účastnil života svých rodáků, pro které byl nejen učitelem a knězem (v jeho péči bylo několik chrámů), ale i rádcem křesťanského života.
Dar uzdravování, kterého se stal ctihodný Arsenij za svého života hodným, k němu přiváděl nejen Řeky, ale i Turky, tj. muslimy. Nikoho od sebe neodháněl a nikoho neodmítal, takže když ve vesnici Farasa nebylo lékaře, všichni, kdo byli stiženi nemocí, chodili ke svatému Arsenijovi.
Skrze jeho modlitbu, která dle slov očitých svědků, mohla prorazit kámen, byli uzdravováni slepí, ochrnutí a posedlí zlými duchy. Za svatého jej považovali nejen Řekové, ale i sami Turci, neboť i mezi nimi učinil mnoho zázraků a uzdravení nemocných. Oba patriarchové, jak Konstantinopolský, tak i Jeruzalémský, chtěli rukopoložit sv. Arsenije na biskupa, on se tomu však bránil a vždy to odmítl.
Svatý Arsenij také předpověděl budoucí zkoušky a strádání, války a nakonec i opuštění rodné země. V roce 1924 při stěhování Řeků z Malé Asie doprovázel svoji pastvu až do Řecka, kde nakonec zemřel čtyřicet dní po příjezdu, na ostrově Korfu, což sám předpověděl ještě, když žil v Osmanské říši.
Přesto, že byl světec ještě za svého života obklopen všeobecnou úctou, stalo se, že po příjezdu do Řecka, kromě jiného i kvůli rozprchnutí věřících a obyvatel z Farasy po celém Řecku, byl sv. Arsenij na nějaký čas zapomenut. Avšak díky péči jeho duchovního syna ctih. Paisije Svatohorce byly v říjnu roku 1958 nalezeny jeho svaté ostatky. Dlouhou dobu se potom nacházely ve městě Konitsa, kde v té době ještě žili Řekové z vesnice Farasa. Roku 1970 pak byly tyto svaté ostatky přeneseny do ženského monastýru svatého Jana Teologa v Souroti, kde byly schraňovány v obyčejné dřevěné truhle. Mnohými zázraky však na sebe svaté ostatky ctihodného obrátili pozornost věřících a mnozí z nich za „svatým“ začali přicházet pro pomoc ve svých těžkostech, podobně jako tomu bylo ještě za života sv. Arsenije.
V roce 1971 napsal ctih. starec Paisij Svatohorec život ctihodného Arsenije. V roce 1986 nakonec Konstantinopolský patriarcha Dimitrij I. spolu se Synodou Konstantinopolského patriarchátu vydal rozhodnutí o svatořečení ctihodného Arsenije Kappadockého.  


Tropar hlas 3.
Bohu milý život jsi dobře zakončil, / čestnou nádobou Utěšitele ses zjevil, Bohonosný Arseniji,/ blahodať zázraků jsi přijal, všem udílíš brzkou pomoc, / otče ctihodný, / pros Krista Boha/ aby nám daroval velikou milost.


¹ Smyrna, dnes İzmir, město v západním Turecku, na pobřeží Egejského moře.

² Kayseri, město v Kappadokii v dnešním středním Turecku.

³ Zatvor - uzavření; jde o duchovní boj - podvih asketů, kdy se dobrovolně uzavřou do jeskyní nebo cel, aby se oddali nepřetržité anebo nanejvýš soustředěné modlitbě Ježíšově.