sobota 28. února 2015



Starec jeroschimonach Tichon
(památka v den zesnutí 7. září / 20. září)

Starec jeroschimonach Tichon (Golenkov) se narodil v carském Rusku roku 1884, ve vesnici zvané Nová Michailovka (dnes se nachází na území Volgogradské oblasti). Jeho rodiče, Pavel a Jelena, byli velmi věřící a zbožní lidé, a proto i jejich syn, které ho tehdy nazývali Timotej, následoval tuto jejich víru, zbožnost a lásku k Bohu a již od svého dětství si přál zasvětit sebe a svůj život Bohu.
Když rodiče viděli velikou horlivost u svého syna po Bohu, rozhodli se nedát mu ihned požehnání k odchodu do monastýru, protože byl tehdy ještě příliš mladý, tělesně silný a měl stále ještě velmi živou povahu. Rodiče chtěli, aby Timotej trochu uzrál, dospěl na rozumu, a poté, aby se sám rozhodl, jakým směrem se vydá a co učiní se svým životem. Navzdory této jisté zdrženlivosti mu však nikterak nebránili, a naopak požehnali, aby vykonal poutě po různých monastýrech. Takto Timotej putoval od svých sedmnácti do dvaceti let. Tehdy učinil pouť po mnišských příbytcích na Rusi, kdy přebýval přibližně ve dvou stech monastýrech. Při jejich návštěvách, nehledě na únavu z cesty, nepřijímal úsluhy, které mniši běžně poskytovali poutníkům, aby měl sám možnost zakusit asketický zápas a také proto, aby v něm jiným nebránil a neobtěžoval je.
Když prošel postupně všechny monastýry své vlasti, uskutečnil pouť také na Svatou Horu Sinaj, kde prožil dva měsíce. Odtud pak putoval až do Svaté Země, kde nějaký čas vedl osamělý život poustevníka v poušti za řekou Jordán. Přestože mu přebývání ve Svaté Zemi pomáhalo k posílení jeho asketického způsobu života, nenašel tam úplný klid před marnostmi a světským duchem naší doby, který narušil svojí civilizovaností i ona opuštěná a starobylá poutní místa, která měla původně spíše duchovně utěšit a posvětit duši člověka. Proto se Timotej nakonec rozhodl opustit Svatou Zemi a odejít na Svatou Horu Athos.
Tehdy však pokušitel a nepřítel našeho spasení spatřil, jak tento zbožný mladík dosahuje mnohých úspěchů v duchovním životě a mnohým duším pomáhá ke spáse, a začal konat svá protivenství. A tak se onen pokušitel rozhodl svést z jím zvolené cesty i bratra Timoteje. Když se Timotej vrátil ze zajordánské pouště do Jeruzaléma, aby se naposledy poklonil Svatému Hrobu a rozloučil se svými známými, tento zlý a závistivý duch, ďábel, použil jako svůj nástroj dvě ženy, které zcela postrádaly Boží bázeň. Byly to rodačky ze stejného kraje jako Timotej, a proto ho pozvaly k sobě domů, aby mu předaly seznamy se jmény věřících, které měl s sebou Timotej přinést na Svatou Horu a nechat je zde vzpomínat při bohoslužbách. Důvěřivý a bezelstný mladík, jímž Timotej bezpochyby byl, maje jen čisté myšlenky, této jejich skryté lsti uvěřil. Když byl u nich v domě, ženy za sebou zamkly dveře a přistoupily k němu s nečistými myšlenkami. Mladý Timotej celý zčervenal, odstrčil je ale stranou a potom rozrazil dveře. Podařilo se mu nakonec utéct až ven, a jako novodobý Josef si tak zachránil svou nevinnost.
Když v roce 1908 přišel na Svatou Horu Athos, podobal se nevinnému květu, který zde, v Zahradě Boží Matky, v souladu s Božím požehnáním rozkvetl, dosáhl úspěchu ve svém duchovním snažení a zavoněl svými vlastními ctnostmi, kterých dosáhl…
Prvním místem jeho přebývání na Svaté Hoře se stal Skit Burarezi¹, tady přijal mnišský postřih se jménem Tichon, na památku svt. Tichona Zadonského. Zde se učil poslušnosti a tvoření modlitby mysli u blahodatných starců. Prožil zde okolo pěti let, ale protože tam přicházelo velké množství ruských poutníků, nenašel tam tolik potřebný modlitební klid, který hledal, a tak nakonec přijal požehnání a odešel do hrůzu budící Karulie², kde v jedné jeskyni, pod duchovním vedením zbožného starce, pokračoval v duchovním zápase v průběhu následujících patnácti let. Po celou tu dobu starec Tichon přebýval ve velmi tvrdých a surových podmínkách pro život, jak tělesných, tak i duchovních. On však ještě více zesílil osobní půst, jedl jen sušené chleby – suchary, a to jen jedenkrát za tři dny, nezřídka však i jen jedenkrát za týden. Po nocích činil více jak šest set zemních poklon. Pletl čotky³, které pak vyměňoval za suchary. Jeho hlavní prací se však staly zejména velké a malé poklony, spojené s  Ježíšovou modlitbou a čtením duchovních knih. Knihy si půjčoval v monastýrech, od nichž přijímal i požehnání ke zbytkům jídel, které zůstávaly po společných jídlech na stolech, jak se říká na Athose materiální pomoci monastýrů, které jimi obdarovávají mnichy žijící o samotě mimo monastýr. Otec Tichon pak ke svému pravidlu přidával i doplňující množství modliteb na čotkách za všechny své dobrodince.
Po patnácti letech strávených v Karulii odešel na mysl Kapsala, do kélie na území monastýru Stavronikita, a zde přijal povinnost starat se o starce, který v této kélii žil. Když tento starec zemřel, otec Tichon zde již zůstal, neboť k tomu získal od předešlého starce požehnání. Od té doby nejen, že neoslabil své duchovní úsilí, ale ještě více vynakládal svých sil, za což se mu dostalo hojnosti Boží blahodati, neboť vedl svůj duchovní zápas s velkou horlivostí a současně i s pokorou.
Boží blahodať zjevila otce Tichona lidem jako zářný duchovní drahokam, a tak za ním brzy začaly přicházet početné zástupy mnichů i věřících ze světa, trpících různými neduhy, aby jim udělil svou radu a útěchu. Někteří z bratří pak prosili, aby otec Tichon přijal kněžské svěcení, aby mohl ještě více pomáhat skrze tajinu zpovědi a udílet věřícím své rozhřešení a odpuštění hříchů. Když otec Tichon viděl, že je skutečně nutné i takto pomáhat lidem, souhlasil nakonec se svým rukopoložením na kněze, což se i stalo.
Za nějakou dobu obdržel otec Tichon, zejména díky Boží blahodati a pomoci od představeného Skitu sv. proroka Eliáše, takové množství peněz, skrze něž mohl nechat vystavět u své kelie malou kapli. Kaple byla zasvěcena svatému Kristovu Kříži, protože svatého Kříže si otec Tichon velmi cenil a měl jej ve velké úctě. Dalším důvodem tohoto zasvěcení byla skutečnost, že se chtěl vyhnout chrámovým oslavám, neboť v den Povýšení sv. Kříže je vždy předepsán přísný půst. Starec neměl rád, když chrámové svátky narušovaly a odváděly duši člověka od ticha modlitby. Ve své poustevně, naplněné zbožnou hesychií, však prožíval duchovní svátek neustále, každý den, neboť se vždy přísně postil a zcela se vzdaloval všemu, co by jej jakkoli odvádělo od modlitby a modlitebního ztišení.
Ke svému životu starec Tichon příliš mnoho věcí nepotřeboval. Byl však dobrým ikonopiscem, a jednou za rok napsal ikonu Svaté pláštěnice a peníze, které za ni obdržel, mu pak vystačily po celý rok. Přesto zakoušel vpravdě rajskou blaženost a útěchu, když se jej někdo zeptal: Ty jsi zde na takovém pustém místě sám? On pak odpovídal: Ne, já žiji společně s Anděly a Archanděly, se všemi svatými, s Matkou Boží a Kristem. A skutečně, starec neustále vnímal a cítil přítomnost svatých a pomoc svého Anděla ochránce. Ctih. Paisij Svatohorec, jehož duchovníkem se starec Tichon stal, o něm jednou řekl: Jedenkráte, když jsem k němu přišel, jsem ho viděl visícího ze schodů hlavou dolů. Upadl na schodech a zůstal tam ležet na zádech, zachycený rjasou ve dveřích. Jen s velkým úsilím jsem jej zvedl. Když jsem se ho potom ptal, co by dělal, kdybych se tu neukázal, on s dětskou prostotou odpověděl: Můj Anděl ochránce by mne zvedl.
Starec žil na pustém místě sám a ve své kelii neměl zhola nic. Něco vlastnit, něco mít, si nikdy ani nepřál, jediným jeho přáním bylo, aby u něj, v jeho nitru, přebýval sám Kristus, protože tam, kde je Kristus, tam je Ráj, a pro otce Tichona byla Zahrada Přesvaté Bohorodice (jak se také Sv. Hoře Athos říká) tímto pozemským Rájem. Sám o sebe se po materiální stránce starec příliš nestaral. Také se ničeho nebál, protože měl vždy velkou Boží bázeň a zbožnost. Během svého života si pro sebe vykopal svůj hrob, u nějž postavil kříž, který sám zhotovil a na který vlastnoručně napsal, předpovídaje okamžik svého skonání: Hříšný jeromonach Tichon, 60 let na Svaté Hoře, Sláva Tobě, Bože.
Starec Tichon také říkal, že je zapotřebí pracovat nemnoho, jen tolik, abychom měli to nejdůležitější, abychom druhé nezatěžovali. To proto, neboť od přílišné práce a starání se o tyto věci člověk zapomíná na Boha. Faraon v Egyptě dával izraelskému lidu mnoho práce a jídla, aby zapomněl na Boha.
V roce 1968 už starec Tichon pocítil blízkost smrti, a začal o ní také stále více hovořit. Po svátku Zesnutí Matky Boží ulehl na desky, které mu byly ložem a pil už jen vodu, neboť uvnitř cítil horkost. I když se nacházel v tomto stavu, tak si nepřál, aby se o něj někdo neustále staral, aby s ním někdo žil, neboť tak by mu mohl překážet v jeho neustálé modlitbě. Ke konci svého života mu ubylo tělesných sil natolik, že už nemohl ani vstát, ani vejít do kaple sv. Kříže, kde mnoho let sloužil sv. liturgii a kde se nacházelo velké ukřižování Kristovo se stojící zarmoucenou Boží Matkou a apoštolem Janem Bohoslovem. Toto ukřížování, toto Dřevo Kříže, starec omýval čistými slzami a jednou o něm sepsal modlitbu, v níž se ke Svaté Golgotě obracel jako k živému svědku Kristova utrpení. Tehdy starec Tichon poprosil ctih. Paisije, aby mu přinesl z kaple malý náprestolní kříž, aby jej mohl políbit. Když tento kříž spatřil, zazářily mu oči, zbožně jej políbil a vzal ho do rukou, objal ho, jak nejvíce mohl, celou svojí zbylou silou. Ctih. Paisij tento kříž převázal, tak jak bývá zvykem stébelkem bazalky, a zeptal se starce Tichona: Starče, voní krásně? Ten odpověděl: Ráj, dítě moje, voní mnohem, mnohem krásněji.
V jednom z posledních dní jeho života za ním přišel ctih. Paisij, aby mu přinesl trochu vody. Když se za ním vrátil, otevřel dveře a vešel do kelie, starec Tichon se na něj s údivem podíval a zeptal se: Ty jsi svatý Sergij? Ctih. Paisij však odvětil: Ne starče, já jsem Paisij. Starec se jej pak ještě zeptal: Je to jen chvilka, dítě moje, co tu byla Matka Boží, svatý Sergij a svatý Serafím. Kam odešli? Ctih. Paisij pochopil, že se něco událo a tak se ho zeptal: Co ti řekla Matka Boží? Starec Tichon odpověděl: Že přejde svátek a Ona mne vezme k sobě. To bylo v předvečer svátku Narození Přesvaté Bohorodice, 20. září. Za tři dny, 23. září roku 1968, starec Tichon zesnul v Pánu.
Starec Tichon prožil šedesát let svého života na Svaté Hoře Athos v neustálém duchovním zápase v modlitbě a pokání. Pro všechny věřící, ať už mnichy nebo laiky, byl obrazem pravého křesťana a mnicha, který získával Ducha Božího a byl korunován věncem věčného života ještě zde na zemi.
Tak jako lilie polní (Mt 6, 28) rozkvetl na Athosu pod záštitou Královny Nebeské, kterou si horlivě zamiloval od samého dětství a nepřestával ji děkovat a oslavovat ji do posledního vzdechu. Byl to muž mimořádné a vzácné nebeské lásky, modlitby a zbožného dojetí, byl nezištným a velký postníkem, který zakusil nebeská blaha už zde na zemi, jsouce jejich vlastníkem. Asketa, který neustále pamatoval na smrt. Hrubé desky mu byly ložem, několikráte sešívaná a zalátaná říza mu byla jeho jediným oděvem. Za přátele mu byla divoká zvířata a ptáci. Čistými slzami často omýval Dřevo Kříže, jehož malou částečku u sebe s velkou zbožností schraňoval. Neustále učil vděčnosti Bohu, děkovat Bohu za vše a nést svůj kříž s nadšením. Svůj hrob si vykopal sám, ještě dlouho před svou smrtí, vlastníma rukama… Takto o něm psal ve svých vzpomínkách ctih. Paisij Svatohorec. S velkým dojetím pak vzpomínal na poslední dny tohoto velkého askety, které se mu hluboce vryly do jeho duše, neboť jeho smrt se ukázala osobitým obrazem tichého a mírného křesťanského skonání.



Krátká poučení starce Tichona:

Dítě moje, do pekla půjdou i leniví, nejenom hříšní.

Nepřestajně z jeho úst bylo slyšet: Sláva tobě Bože, sláva tobě Bože. To radil i ostatním: budeme říkat Sláva Tobě Bože, nejen tehdy, když je nám dobře, ale i tehdy, když k nám přicházejí zkoušky. Neboť Hospodin dopouští na nás zkoušky, jako lék k zušlechtění duše.
Dítě moje, Kristus tě miluje, On ti odpustil. Kristus miluje nejvíce hříšníky, kteří činí pokání a žijí v pokoře.

Jeden pokorný člověk má více blahodati, než mnoho lidí dohromady. Každé jitro Bůh žehná svět jednou rukou, ale když vidí pokorného člověka, žehná jej dvěma rukama. Ach, ach, dítě moje, ten kdo má mnoho pokory, je nade všechny!

Vždy se modli před počátkem jakékoli práce. Říkej: „Bože můj, dej mi sílu a osvícení“, - a potom počni svoji práci; ke konci říkej: „Sláva Bohu“.

Budeme mít lásku Kristovu. Ráj je sladký, ale je zapotřebí mnoho práce.


Modlitba ke svaté Kristově Golgotě
sepsaná jeroschimonachem Tichonem

Svatá Golgoto, Božská Golgoto, posvěcená krví Ježíše Krista! Tebe prosím, odkryj, kolik tisíců hříšníků jsi Boží blahodatí přivedla k pokání a slzám, očistila je a naplnila jimi Pánův ráj! Ó Kriste, Králi! Svou blahodatí a nekonečnou láskou naplňuješ příbytky nebeské dušemi kajících se tobě!  Všechny, kteří k tobě přicházejí, miluješ a dáváš jim spásu. Nikdo ti nemůže důstojně poděkovat, třebaže by měl i moudrost andělů. Šťastliví hříšníci, přijďte ke svaté Golgotě, je přístupná všem, neboť Kristus je nade vše milostivý! Poklekněte k Jeho svatým nohám, a líbejte je s čistou láskou. Jen On jediný může uzdravit vaše zarmoucené duše, napojit je spasitelnými slzami, abyste v pokoře s kajícnou láskou omyli Jeho přečisté nohy. Tehdy i On sám vás omyje od každé skvrny a otevře vám dveře do svého nebeského Království, kde v nevýslovné radosti, spolu s Archanděly a Anděly, Cherubíny a Serafíny a všemi svatými, v blažené věčnosti budeme oslavovat Spasitele světa, nejsladšího Pána našeho Ježíše Krista, beránka Božího, spolu s Otcem i Svatým Duchem, Trojicí jednobytnou a nerozdílnou! Amen!
_____________________________________________________________________________________


Skit Burarezi¹ - Kelie Burarezi, jiný název je kélie svt. Mikuláše divotvůrce - Belozorka, spadá pod Chilandarský monastýr. Je necelých 25 minut od  Karyés (Karea) – ústředního místa, kde se schází mnišská rada (Protaton).

Karulie²- Karulie, nebo jak jí také nazývají Strašná Karulie, je nejvíce nehostinné místo na Svaté Hoře, které se nachází na jižním výběžku Athosu. Na tomto místě vedou svůj duchovní zápas pouze skuteční poustevníci.

Čotky³ - (podle ruského чётки, tj. počítat; popř. z řečtiny: κομποσκοίνι, komboskiny; či v srbštině:  бројаница, brojanica) název pro modlitební provázek – pomocný prostředek k udržování modlitby, na kterém jsou upleteny ozdobné uzlíky nebo navlečeny semínka či korálky, to vše k počítání vyřčených modliteb a modlitebních úklon.

Monastýr Stavronikita⁴ - pravoslavný řecký mužský monastýr na Sv. Hoře Athos v Řecku, 15tý monastýr v hierarchii athosských monastýrů, byl založen v 10. století. Svůj název získal podle tradice tak, že na jeho místě žil kdysi poustevník Nikita, který dělal kříže (Σταυρονικήτα – kříž Nikity). Nejdříve byl monastýr zasvěcen sv. Janu Křtiteli, byl ale zcela zničen v době křížových výprav. Monastýr tak, jak jej známe dnes, založil konstantinopolský patriarcha Jeremiáš I.

Skit sv. proroka Eliáše⁵ - se nachází na Sv. Hoře Athos v Řecku. Byl založen roku 1757 ctih. Paisijem Veličkovským, který dostal starou a zapomenutou kelii s chrámem sv. proroka Eliáše. Dnes je tento skit řecký, pod správou monastýru Pantokrátor.

Pláštěnice⁶ - ikona se zobrazením Krista sňatého z Kříže a ukládaného do Hrobu, tato ikona se vynáší na Velký Pátek doprostřed chrámu, před jitřní v den svaté Paschy se pak vnáší do oltáře a ukládá se na prestol, kde zůstává až do ukončení svátku Paschy.

sobota 17. ledna 2015


Svatý apoštolům rovný Kosma Etolský, mučedník

(památka 24. srpna/ 9. září)

Narodil se jako Konstantinos roku 1714, v Etoloakarnanii, v obci zvané Megalo Dendro. Rodiče se živili jako tkalci, jeho matka byla velmi zbožnou ženou. Nejdříve se učil doma pod vedením archidiákona Ananiase Dervišana, poté zakončil své vzdělání na athosské škole Athoniáda pod vedením věhlasných filozofů a teologů: Panagiota Palamy, Nikolaa Tsartsouliho z Metsova či Eugenia Voulgarise a dalších učitelů askeze. Nakonec na svaté hoře Athos zůstal a odešel do monastýru Filotheou¹, kde přijal mnišský postřih se jménem Kosma, kde s velikou horlivostí úspěšně prospíval v mnišském životě a jeho ctnostech. Když se ukázala v monastýru potřeba kněze, byl jednomyslně vybrán a přesvědčen spolubratry, aby přijal svěcení na jeromonacha².
Úsilí a snaha nasměrovat na cestu spásy, život svůj i životy svých bližních, snaha o to, aby posilnil ve víře své bratry a sestry v Kristu podle slov apoštola: Nikdo ať nemyslí sám na sebe, nýbrž ať má ohled na druhého! (Kor 10, 24), to vše povzbudilo svatého Kosmu, aby poprosil o požehnání svatohorské duchovní otce, k návštěvě Konstantinopole. V Konstantinopoli se setkal se svým rodným bratrem Chrisantem, který tam byl učitelem, u něj se Kosma začal učit rétorskému umění. Zde v Konstantinopoli také odkryl svou myšlenku nové misie, místním duchovním otcům, učitelům a archijerejům, kteří nadšeně souhlasili a v tomto Božím díle Kosmu podporovali. Nakonec svatý Kosma podal písemnou žádost k samému patriarchovi Serafímovi II.³ který k tomuto dal své povolení a požehnání (později takto učinil i jeho nástupce Sofronius II.). Tehdejší patriarcha Serafím II. byl sám rodem z města Delvina, v severním Epirusu (dnešní jižní Albánie) a moc dobře věděl, jak se žije pravoslavnému osídlení Severozápadních řeckých zemí, jmenovitě na Epirusu, věděl o jeho islamizaci a násilném potlačování křesťanské víry.
Kosma, kterému bylo tehdy čtyřicet šest let, tak započal svou apoštolskou a učitelskou cestu, cestu která ho učinila proslulým a známým a nakonec jej přivedla i k mučednické smrti.
Svaté evangelium začal znovu šířit a hlásat nejprve v chrámech Konstantinopole, blízkých městech a vesnicích. Putoval pěšky, na oslu anebo lodí. Takto procestoval v následných letech, přidunajská knížectví, Soluň, Verii, celou Makedonii , oblasti kolem města Himara (dnešní Albánie), Akarnanii, Etolii, byl na ostrově svaté Maury (dnes se ostrov jmenuje Lefkada), na Kefalonii, na ostrovech Egejského souostroví, prošel skrze Thrákii, Thesálii, střední Řecko, Iónské ostrovy, které tehdy byly pod kontrolou Benátčanů. V důsledku misijní činnosti apoštolů řeckého obrození, kterého význačným představitelem byl svatý Kosma, nebylo už k počátku 19. století, od Smirny po Korfu, od Valašska a Moldávie, až po Epirus, ani jednoho města, městečka, vesnice nebo ostrova, kde by se nenašla škola s bezplatnou výukou, kterou penězi vždy podporovala místní komunita věřících. Ke konci života, když soustřeďoval svoji činnost v Epirusu a v Albánii, tak se tam nacházelo více jak 100 škol. V jednom dopise adresovanému svému bratrovi, napsal, že založil jen 10 gymnázií, které vyučovaly i starý dialekt a nauky, ale až na 200 základních škol.
Jeho kázání, naplněná blahodatí Svatého Ducha, byla prostá, pokojná, mírná a křesťanům přinášela velký duchovní užitek. Stejně tak jako provázel své svaté apoštoly sám Pán, tak provázel i svatého Kosmu a i jeho slovo utvrzoval znameními a divy. Poučujíce o Božích přikázáních, znovu osvětlujíce slovo Boží a svaté evangelium na území dnešní Albánie a i na těch nejvíce vzdálených místech, kde křesťanská zbožnost byla už skoro ztracena, mezi pomalu zdivočelými, zpustlými a časem zhrublými lidmi, kteří uvízli v hříších, svatý Kosma přiváděl tyto věřící, opět k víře, k upřímnému pokání, polepšení a nápravě.
Dle jeho návrhů, se ve vesnicích zakládaly církevní školy, a přestože byla velká chudoba a velmi těžká doba, otvíraly se příbytky potřebným, kaple k modlitbám a ke sloužení církevních tajin. Bohatí věnovali milodary na chrámy, ke koupi svatého písma a duši poučujících svatých knih, které potom byly rozdávány gramotným. Lidé na výzvu svatého Kosmy shromaždovali látky, sukna, šátky pro pokrytí hlav žen, čotky, křížky, které se hned rozdávaly potřebným. A protože chrámy a kaple, nemohly vtěsnat všechny věřící, kteří si přáli vyslechnout moudrého hlasatele Kristova evangelia, svatý Kosma spolu s řadou dalších kněží, sloužil modlitební bdění na polích a náměstích, kde se tisíce lidí modlili za živé a za zesnulé, kde se poučovali v jeho slovech a kázáních. Na všech takovýchto místech, kde se svatý Kosma zastavoval a kde kázal svá kázání, zatloukl vždy do země Kříž, který pak byl připomínkou jeho blahé zvěsti. Kříže svatého Kosmy, se dochovaly dlouhý čas, znovu se obnovovaly vděčnými věřícími a takto navždy vydávaly svědectví o víře. Už za svého života, byl Kosma nazýván mezi lidmi novým apoštolem.
A tak svatý Kosma křtil, sloužil svatou liturgii, lidem vysvětloval význam svatých tajin, stavěl chrámy, kaple, školy. V čase jeho kázání, se věřící uzdravovali ze svých nemocí. Kudy procházel, tam se objevovaly prameny čisté vody. Život Řeků se přeměňoval, obnovovalo se svaté Pravoslaví.
Kromě prostého národa, si ho vážili a uznávali i kleftovéhor Olympu, Pindosu, Agrafy a dalších. Kázání svatého Kosmy nacházely ohlas nejenom u pravoslavného, ale i islamizovaného obyvatelstva. Spolu s tím, však Kosma vyzíval i nevraživost u řecké šlechty, vyššího duchovenstva, ale i obchodníků, kupců a trhovců, protože podrýval jejich ekonomické a společenské postavení. Kosma vyžadoval dodržování přikázání nepracovat v neděli, neděle měla patřit zcela modlitbě, ať už doma, nebo v Božím chrámu. Rázně vyžadoval od pravoslavných křesťanů, aby ukončili veškeré nedělní obchodování a trhy, vyžadoval, aby je raději přenesly na sobotu, čímž vyzval, velkou nespokojenost a pobouření u ostatních obchodníků a kupců, kteří nebyli křesťanské víry. Díky Kosmovy Etolskému, se neděle pro křesťany v Osmanském Řecku stala svátečním, nepracovním dnem. V dopise svému bratrovi ze dne 2. března 1779, Kosma psal takto o svých vztazích k různým skupinkám obyvatelstva: Deset tisíc křesťanů mne mají rádi a jeden ne. Tisíc Turků mne má rádo a jeden ne. Tisíc židů chce mou smrt a jen jeden je proti.
Po porážce protitureckého povstání roku 1770 na Peloponésu a na dalších místech Řecka, byl Kosma mezi těmi, kteří chápali, že řecký národ, se musí spoléhat především sám na sebe, neočekávajíce pomoc od vnějšího světa. A tak, s ještě větším úsilím, následně pokračoval ve své misijní činnosti, neboť chápal to, že pozvednutí duchovní úrovně národa, se jeví jako hlavní předpoklad budoucího osvobození od Osmanského jha.
Roku 1779, po svém příjezdu do Beratu v Severním Epirusu, byl Kosma lživě obviněn, že je ruským agentem. Kvůli tomuto obvinění, byl uvězněn a nakonec i oběšen v sobotu 24. srpna 1779, ve vesnici Kolikandas nedaleko Beratu.  Dvaceti pětileté apoštolské sloužení svatého Kosmy se tak završilo jeho mučednickou smrtí. Jeho tělo bylo po oběšení vhozeno do řeky, bylo však nalezeno knězem Markem a poté pochováno blízko vesnice Kolikandas v Ardevuzském monastýru Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu.
Ali – paša Tepelenský¹⁰ který byl polo - autonomním vládcem Epirusu a který znal Kosmu a považoval ho za svatého člověka, vyjádřil nad zabitím Kosmy svojí lítost a také to, že ho nestihl včas zachránit. V roce 1813, když si Ali – paša snažil zajistit podporu pravoslavných Řeků ve své válce, se sultánem Mahmutem II., nařídil postavit nad místem popravy Kosmy v Kolikandas chrám, hned vedle ústí řeky Semani.
Roku 1961 byl svatý apoštolům rovný Kosma Etolský, nový mučedník svatořečen a dnem jeho památky se stal ten den, kdy přijal mučednickou smrt 24. srpen 1779. Když roku 1968 v tehdejší Albánii, byla zakázána náboženská symbolika, policisté se chystali zničit i kříže svatého Kosmy. Začít chtěli od jeho hrobu. Když však přicházeli strážci pořádku k jeho hrobu, z nebes uslyšeli hlas a na hrobu uviděli velkou záři a potom oheň. Oficiálně pak bylo sděleno, že se na místě nacházela nevybuchlá bomba z druhé světové války, která tam následně vybuchla. Monastýr, kde se nacházely ostatky svatého, však byl potom zanechán v klidu. V roce 1984 byly ostatky přeneseny do archeologického muzea ve městě Fier (v jihozápadní Albánii). Další jeho ostatky, pak se přenesly do chrámu Zvěstování Panny Marie v Athénách.
Poučení, kázání svatého Kosmy, anebo jak jim on sám říkal Slova, posilnila sebevědomí řeckého národa, pomohla mu, aby pocítil svoji jednotu, dala mu podnět k osvobození od Osmanského jha. V jeho vlasti, jeho život a proroctví, se předávají od rodičů k dětem a den jeho památky, je všenárodním svátkem a volným dnem.
Svatý Kosma předpověděl Řecku nezávislost, ale prorokoval a také viděl, i světové války a mnohé problémy dneška. Takto, poučoval nás, budoucí pokolení: Neměňte svoji víru, tak jak to dělají mnozí jiní. Co budete mít, dejte, chraňte jen vaše duše. Vše co potřebujete je totiž duše a víra v Krista. I kdyby celý svět padl, tyto dvě (hodnoty) Vám nikdo nemůže vzít, pokud se jich ovšem nevzdáte sami dobrovolně. Tyto dvě (hodnoty)chraňte, abyste o ně nepřišli.

¹ Monastýr Filotheou (řecky Μονή Φιλοθέου) – jeden z dvaceti pravoslavných svatohorských monastýrů, v svatohorské hierarchii zaujímá 12. místo, nachází se na severovýchodní straně Athoského poloostrova.

² Jeromonach - Ἱερομόναχος  - mnich, který má kněžské svěcení.

³ Serafím II. Anina, byl Konstantinopolským patriarchou v letech 1757-1763. Narodil se na konci 17. století ve městě Delvina (řecky Δελβινιον - albánsky Delvinë, malé město ležící nyní v jižní Albánii) v albánské rodině. 8. října 1746, se stal metropolitou Filippolskim, 22. července 1757, byl vybrán za Konstantinopolského patriarchu.  Roku 1760 udělil sv. Kosmovi Etolskému první povolení a souhlas k započetí misionářské cesty po vesnicích Thrákie. V roce 1759 pozval Eugenia Voulgarise, aby reformoval Patriarší gymnázium v Konstantinopoli. Patriarcha Serafím II. byl sesazen 26. března 1761 a vypovězen na Athos, kde se usídlil ve skitu sv. Ondřeje Prvozvaného. V době Rusko – Turecké války (1768 -1774), podporoval Ruskou říši a myšlenku utvoření pravoslavného proruského státu na Balkáně, v roce 1769, přizval řecké obyvatelstvo k povstání proti Turkům. Po neúspěchu povstání v roce 1776 odjel na Rus, přesněji na území dnešní Ukrajiny, kde se usadil v Mgarském monastýru Proměnění Páně, v Poltavské oblasti, v tomto monastýru roku 1779 i zemřel.

Sofronij II. Al – Kilizi, byl Konstantinopolským patriarchou v letech 1774 1780. Narodil se v rodině pravoslavných arabů a vyrostl v arabsko -  tureckém prostředí. V letech 1733 1735 přebýval v Antiochii, od roku 1739, pak v Damašku. V roce 1740, byl v Jeruzalémě rukopoložen na kněze, v roce 1741 byl vybrán za biskupa města Akko (přístavní město, vzdálené 13 kilometrů severně od Haify), od roku 1752 pak byl biskupem města Aleppo (město v severozápadní Sýrii). Nakonec roku 1752 odešel do výslužby a odjel do Konstantinopole. Roku 1766, mu bylo nabídnuto, aby se vstoupil na katedru Antiochijského patriarchy, to, ale odmítl. V roce1771, byl vybrán za Jeruzalémského patriarchu se jménem Sofronij V. (jeruzalémským patriarchou byl v letech 1771—1774). 14. prosince1774, byl převeden na katedru patriarchy Konstantinopolského, kde sloužil až do své smrti, pod jménem Sofronij II. Patriarch byl velmi vzdělaný, vedl asketický život, zemřel roku 1780. Pochován byl na nádvoří chrámu Asomaton (sv. Archandělů – nyní Arnavutköy předměstská část Istanbulu).

Makedonie - myšleno geografické území, které je dnes rozděleno na řeckou Makedonii v Řecku, tzv. Bývalou Jugoslávskou republiku Makedonie tj. FYROM a bulharskou Pirinskou Makedonii.

⁶Smyrna dnes Izmir, město v západním Turecku, na pobřeží Egejského moře.

⁷ Valašsko - rumunsky Valahia - historická země na jihu Rumunska, rozkládající se mezi karpatským obloukem a Dunajem.

⁸ Čotky (podle ruského чётки, tj. počítat; popř. z řečtiny: κομποσκοίνι, komboskiny; či v srbštině:  бројаница, brojanica) název pro modlitební provázek – pomocný prostředek k udržování modlitby, na kterém jsou upleteny ozdobné uzlíky, nebo navlečeny semínka či korálky, to vše k počítání vyřčených modliteb a modlitebních úklon.

⁹ Kleftové – řecky Κλέφτες, toto pojmenování ponejprv označovalo jen zloděje, bandity či piráty. V Řecku v době Osmanské říše, pak takto byli nazýváni i ti, kteří se seskupovali do nezákonných ozbrojených skupin, které bojovaly za svou nezávislost, kteří se snažili zachovat řecké sebeuvědomění, pravoslavnou víru a svobodu. Byli ochotni, žít životem v těžko dostupných horách, které nebyly kontrolovány Turky.

¹⁰ Ali – paša Tepelenský, nebo také Ali – paša Janinský 1744 - 1822 (turecky: Tepedelenli Ali Paşa), byl formálním vazal Osmanské říše, faktický panovník Albánie, části Řecka, pocházel z Janiny. Vlastním jménem Tepedelenti, albánský šlechtic. Od roku 1788 paša Janinský. V období úpadku centrální moci v osmanské říši se od roku 1784 postupně zmocnil rozsáhlých oblastí v jižní Albánii, severním Řecku a Makedonii a v roce 1787 si vydobyl polo nezávislé postavení na sultánském režimu. Vytvořil si vlastní vojsko a loďstvo. Byl podporován Francií a Ruskem. Začátkem dvacátých let 19. století spolupracoval s řeckým národním osvobozeneckým hnutím. Koncem ledna roku 1822 přinucen sultánem Mahmudem II. ke kapitulaci, v témže roce popraven Turky.