neděle 31. října 2010

Svatý apoštol a evangelista Lukáš
(památka dle církevního kalendáře 18. října / dle světského 31. října)

Pocházel z Antiochie, v mládí vystudoval řeckou filozofii, dále lékařství a malířství. V tom čase, kdy na zemi kázal Spasitel náš Ježíš Kristus, svatý Lukáš přišel do Jeruzaléma, kde spatřil Spasitele, slyšel Jeho Spásonosné učení a byl svědkem Jeho zázračných skutků. Uvěřil v Něho jako ve Spasitele, a byl určen jedním ze Sedmdesáti apoštolů, kteří byli vysláni šířit blahou zvěst (Luk. 10, 1). Spolu s Kleopou spatřil Vzkříšeného Spasitele na cestě do Emauz (Luk. 24).
Po sestoupení Ducha Svatého na apoštoly, se Lukáš vrátil do Antiochie, kde šířil radostnou zvěst o z mrtvých vstání, spolu s apoštolem Pavlem, se kterým poté odešel do Říma, obracejíce na víru Kristovu Židy a pohany. Pozdravuje vás milovaný lékař Lukáš, napsal Koloským apoštol Pavel (Koloským 4, 14). Okolo roku 60, na přání křesťanů napsal Svaté Evangelium. Po mučednické smrti velikého apoštola Pavla, svatý Lukáš, šířil Evangelium v Itálii, Dalmácii, Makedonii a ostatních zemích. Jako první napsal ikonou Přesvaté Bohorodice, ne jednu, ale tři, také ikonu sv. apoštolů Petra a Pavla. Proto se na něj hledí jako na zakladatele křesťanské ikonografie.
Ke stáří navštívil Libyi a Horní Egypt. Z Egypta se potom vrátil do Řecka, kde opětovně s velikou horlivostí šířil Evangelium a mnoho lidí obrátil ke Kristu, nehledíce na své stáří. Svatý apoštol Lukáš napsal Evangelium a Skutky Apoštolů, které věnoval Theofilu. Bylo mu 84 let, když přijal v řeckých Thébách mučednickou smrt. Jeho ostatky (lebka) byly přivezeny do českých zemí Karlem IV. a jsou součástí Svatovítského pokladu v Praze.

pátek 29. října 2010

CTIHODNÍ MUČEDNÍCI GURIJ, SAMON A AVIV
(památka dle církevního kalendáře 15. listopadu / dle světského 28. listopadu)

Svatý Gurij a Samon byli přátelé a významní občané města Edessy (dnes Şanlıurfa, město v Turecku). V době pronásledování křesťanů za císařů Diokleciána (284 – 305) a Galeria (305 – 311) se tito dva zbožní křesťané, kteří byli velikými šiřiteli křesťanství, schovali před útlakem a mučením mimo město, kde žili v postu a modlitbě. Byli ale chyceni a předvedeni před soudce, aby se poklonili a obětovali modlám, na což odpověděli: «Jestliže se pokoříme před císařským nařízením a skloníme se před modlami, zahyneme, i kdybys nás nedal zabít». Na což byli krutě mučeni a poté byli uvrženi do žaláře, ve kterém zůstali od 1. srpna do 10. Listopadu a byli zde souženi hladem, zimou, a museli zůstat v neustálé tmě. Ve vězení se mučedníci modlili těmito slovy:
«Když volám, vyslyš mne, Bože spravedlnosti mé. Ty jsi mi v úzkosti zjednal svobodu. Smiluj se nade mnou, a vyslyš modlitbu mou (Žalm 4,1). Tys utěšil proroka Davida v jeho soužení, proroka Daniela jsi učinil nad lvy silnějšího (Daniel 6) a mládencům jsi daroval vítězství nad mučitelem a jeho plameny (Daniel 3), ty nyní vidíš naši nemohoucnost, vidíš i onu zlobu, která povstala proti nám. Nepřítel snaží se od Tebe odtrhnout dílo pravice Tvé a oloupit nás o Tvoji Slávu. Ty však zhlédni milosrdným svým zrakem na nás a zachovej v nás neuhasínající světlo přikázání Tvých. Světlem svým spravuj kroky naše a učiň nás důstojnými Tvé blažennosti, neboť Ty jsi Blahoslavený na věky věkův».
Ze svého žaláře byli ještě několikráte vyvedeni a opětovně mučeni, ale protože zůstali neochvějní a pevní ve víře Kristově, byli jedné noci mučedníci vyvezeni za město, a tam jim mučitelé mečem setnuli hlavy. Zbožní křesťané poté pohřbili jejich svatá těla.
Za několik let byla na křesťany za posledního pohanského císaře Licinia (308 – 324) započata nová pronásledování. Císař vydal rozhodnutí k zatčení diákona Aviva, horlivého šiřitele křesťanské víry. Diákon Edesské církve Aviv však přišel před městské paláce sám, neboť si nepřál, aby při jeho hledání a pronásledování strádali i ostatní křesťané. Svatý Aviv vyznal svojí víru, sám vešel do ohně, kde s modlitbou odevzdal svoji duši Hospodinu (†322). Když oheň sám utichl, matka svatého spolu s ostatními spatřili, že tělo Aviva je neporušené, a nakonec jeho tělo pochovali vedle mučedníků Gurije a Samona.
Když pronásledování křesťanů pominulo, křesťané vystavěli chrám na památku tří mučedníků: Gurija, Samona a Aviva, jejichž svaté a divotvorné ostatky uložili do jedné schrány. Mnoho zázraků se dělo těm, kdo s vírou a láskou vzývali tyto svaté na pomoc.
Z mnohých zázraků a divů těchto Božích mučedníků je jeden, který je nejvýznamnější. Jedna vdova v Edesse měla dceru, zbožnou dívku Euthimii, se kterou se oženil jeden Gót (Gótové byli východogermánské etnikum, které podle tradice pocházelo z jižního Švédska a ostrova Gotlandu), voják z řeckého vojska. Matka této dívky se však o ni velmi strachovala a nechtěla ji pustit samotnou do daleké země. Nakonec se ji podařilo přimět Góta, aby se zapřísáhl u schrány svatých tří mučedníků, že nic zlého dívce neučiní, že jí pojme za svoji zákonnou ženu, neboť tvrdil, že je svobodný. Ve skutečnosti byl však již ženatý, a když dívku Euthimii odvedl do své vlasti, držel jí tam ne jako ženu, ale jako otrokyni, dokud nezemřela jeho vlastní žena. Potom se rozhodl, že spolu se svojí zesnulou ženou pohřbí i tuto živou dívku – otrokyni Euthimii. Dívka s pláčem prosila a modlila se ke svatým mučedníkům, aby ji zachránili. I zjevili se jí tehdy tito svatí mučedníci a zachránili ji tak, že ji v okamžiku zázračně přenesli z gótské země do Edessy, do chrámu svatých mučedníků. Druhý den ráno, když se chrám otevíral k bohoslužbě, našli dívku u schrány se svatými ostatky mučedníků.
Svatí mučedníci Gurij, Samon a Aviv jsou známi v pravoslavné tradici jako ochránci manželství a šťastné rodiny a věřící se k nim takto s vírou obracejí.

pátek 22. října 2010

Povýšení Svatého Kříže
(památka dle církevního kalendáře 14. září/ to je 27. září dle světského)

Tohoto dne oslavují se dvě události spojené se Svatým a Čestným Křížem Kristovým. První je nalezení Čestného Kříže na Golgotě, a druhá je navrácení Čestného Kříže z Persie do Jeruzaléma.
Římští císaři, kteří byli pohané, se snažili zcela zničit v paměti lidí vzpomínku o svatých místech, kde strádal, byl ukřižován, pohřben a nakonec vstal z mrtvých náš Spasitel Ježíš Kristus. Císař Hadrián dal příkaz zasypat zemí a kamením Golgotu a Hrob Páně, a dal zde vystavět obětiště pohanské bohyni Venuši, zde postavil i sochu Jupitera. Na toto místo se scházeli pohané, a konali zde pohanské oběti.
Ale roku 306, když nastoupil na Byzantský trůn císař Konstantin Veliký (památka 21. května/ 3. června), první z římských císařů, který přiznal křesťanskou víru, a tento císař, spolu se svou matkou císařovnou Helenou, se rozhodl všechna tato svatá místa obnovit a očistit je ode všeho pohanského.
O místě kde se nalézal Kristův Kříž, pověděl císařovně Heleně jeden židovský stařec jménem Juda, on jediný věděl, kde a na jakém místě se nachází, a že byl zakopán pod Venušiným chrámem. Když ho tam svatá císařovna Helena (památka 21. května/ 3. června) při obnově místa Kristova ukřižování našla, nalezla kříže tři, tabulku s nápisem, která byla udělána z příkazu Piláta (Ježíš Nazaretský, král Židovský - Jan 19, 19) a čtyři hřeby, které probily Tělo Krista.
Svatá císařovna, když kříže spatřila, nevěděla, který z nich byl Kristův, a když byla stále na pochybách, procházel kolem tohoto místa smuteční průvod s mrtvým. Tehdy světitel Makarij, biskup Jeruzalémský, řekl, aby na mrtvého položili vždy po jednom z těchto tří křížů. Když na mrtvého položili první a druhý kříž, mrtvý stále ležel nehnutý, když však na něj položili třetí kříž, mrtvý ožil. Proto poznali, že tento třetí je Čestný a Životodárný Kříž Kristův. Přiložili jej pak také k jedné nemocné ženě, načež se tato žena hned uzdravila. Tehdy pak, světitel Makarij vyzdvihl Svatý Kříž, tak aby ho zbožný národ viděl, a národ se slzami zpíval Κύριε ελέησον, Hospodi pomiluj, Pane smiluj se! To se událo roku 326, císařovna poté nechala udělat stříbrnou schránu, do které dala uložit Svatý Kříž.
Židovský stařec Juda spolu s dalšími židy, kteří spatřili tyto pozoruhodné divy na vlastní oči, uvěřili v Krista a přijali svatý křest. Juda přijal jméno Kyriak a později byl rukopoložen na biskupa Jeruzalémského. V době vlády Juliána Apostaty (361 - 363), svt. Kyriak přijal mučednickou smrt pro Krista (jeho památka je 28. října dle církevního/ dle světského to je 10. listopadu).
Svatá císařovna Helena vyznačila místa spojená s pozemským životem Spasitele, tím, že ve svaté zemi dala postavit více než osmdesát chrámů. Byly postaveny chrámy v Betlémě, na místě Kristova Narození, na Olivové hoře, odkud se Spasitel vystoupil na nebe, v Getsemanii, kde se Spasitel modlil před Svým strádáním a na místě kde byla pohřbena Boží Matka po svém Zesnutí. Do Konstantinopole svatá Helena přivezla část Životodárného Kříže a hřeby. Apoštolům rovný císař Konstantin dal vystavět v Jeruzalémě, velkolepý a rozsáhlý chrám v čest Vzkříšení Kristova, který pod svou kopulí, vměstnal jak Kristův Hrob, tak Golgotu. Chrám se stavěl okolo deseti let. Svatá Helena se už nedožila vysvěcení chrámu, zemřela roku 327. Chrám byl vysvěcen 13. září 335 (dle světského kalendáře to je 26. září), následující den bylo určeno oslavovat Povýšení Čestného a Životodárného Kříže.
V tento den vzpomíná se i navrácení Čestného Kříže do Jeruzaléma, po jeho čtrnáctiletém držení v Persii. V době vlády Byzantského císaře Fokase (602 - 610), perský velkokrál Husrav II. ve válce proti Řekům zničil řecké vojsko, vyraboval Jeruzalém a vzal do držení Životodárný Kříž Páně spolu s ním, vzal do zajetí i svt. Zachariáše patriarchu Jeruzalémského (609 – 633; jeho památka je 21. února dle církevního/ dle světského to je 6. března). Kříž byl v Persii čtrnáct let, a až při císaři Herakleiosovi (610 - 641), byla křesťanům navrácena jejich svatyně – Kříž Páně, to, když císař Herakleios s pomocí Boží zvítězil nad Husravem II. a poté s jeho synem Kavádem II. uzavřel mír S velkým vítězstvím byl Životodárný Kříž přinesen do Jeruzaléma. Císař Herakleios s císařskou korunou a v císařském plášti donesl do chrámu Kristova Vzkříšení. Spolu s císařem šel i patriarch Zachariáš. U dveří, které vedly na Golgotu, se však císař zastavil a nemohl se pohnout dále. Svatý patriarch, objasnil císaři, že v jeho cestě mu brání Anděl Páně, neboť Ten, který nesl na Golgotu Kříž, aby takto vykoupil svět z hříchu, učinil Křížovou cestu v pokorném vidu. Tehdy Herakleios, sňal korunu i plášť, oblékl prostý šat a poté už bez překážek, vnesl Kříž Kristův do chrámu, pro radost a útěchu křesťanského světa.

Tropar hlas 1.
Spasiž, Pane, lid svůj a požehnej dědictví svému! Vítězství daruj nad nepřáteli pravoslavným křesťanům a ochraňuj věrné své Křížem svým.



Kříži tvému klaníme se, ó Pane, a svaté Vzkříšení tvé slavíme.

čtvrtek 7. října 2010

Památka obnovení svatého chrámu Vzkříšení Krista a našeho Boha (335)
(památka dle církevního kalendáře 13. září/ to je 26. září dle světského)

V tento den si připomínáme památku obnovení svatého chrámu Vzkříšení Krista a našeho Boha (335), v Jeruzalémě.

Toto svaté místo, kde strádal, byl ukřižován, pohřben a nakonec vstal z mrtvých náš Spasitel, dlouho potom všem, bylo pošlapáváno a znevažováno pohany. Když v roce 70, římský císař Titus (Flavius Vespasianus)dobyl Jeruzalém, zničil celé město, dal zbořit Šalamounův chrám, ze kterého nezůstal kámen na kameni, tak jak to předpověděl Spasitel v jedné besedě s učedníky (A když vycházel z chrámu, řekl mu jeden z jeho učedníků: "Pohleď, Mistře, jaké to kameny a jaké stavby!" Ježíš mu řekl: "Obdivuješ ty velké stavby? Nezůstane z nich kámen na kameni, všechno bude rozmetáno." Mk. 13; 1 - 2).
Později horlivý pohan, císař Hadrián (Publius Aelius Hadrianus), nechal vystavět na místě Titusem zničeného Jeruzaléma nové město, které dal pojmenovat podle sebe Aelia a zakázal město nazývat dřívějším jménem.
Svatý Hrob dal zasypat zemí a kamením, a poté dal na tomto místě postavit modlu, na Golgotě kde byl ukřižován Spasitel, roku 119, dal postavit chrám zasvěcený Venuši. Na místě kde se narodil Spasitel, dal postavit sochu Adónise. Vše toto činil proto, aby bylo zapomenuto na Spasitele Krista, a nikdy už nebyla tato místa ani vzpomínána. Když nastoupil svoji vládu císař Konstantin Veliký, první z římských císařů, který přiznal křesťanskou víru, tak spolu se svojí matkou císařovnou Helenou, se rozhodli obnovit město Jeruzalém a všechny tato místa obnovit, očistit je ode všeho pohanského. A na místech Kristova strádání a Vzkříšení vystavět nový chrám.
Zbožná císařovna Helena odjela do svaté země, s velkou sumou zlata na tuto obnovu, apoštolům rovný císař Konstantin napsal poselství patriarchovi Makariovi I. ve kterém jej žádal o veškerou pomoc, svojí matce, při obnově křesťanských svatyní. Apoštolům rovná císařovna Helena, nechal zničit všechny pohanské obětiště, celé město nechal zbavit pohanských model, a svatá místa dala znovu vysvětit. Zasypaný Kristův Hrob byl znovu nalezen, takto i místo Kristova ukřižování Svatá Golgota, pod kterou, byl nalezen i Svatý Kristův Kříž, který se proslavil velikými zázraky a divy, které si připomínáme v den Povýšení Svatého Kříže.
Svatá císařovna, když svatá místa byla takto znovu navrácena a očištěna, započala se stavbou velkolepého chrámu, který pod svojí střechou měl místo Kristova ukřižování – Golgotu, i Kristův Hrob, obě svatá místa nedaleko od sebe, podle slov svatého Jana Bohoslova - V těch místech, kde byl Ježíš ukřižován, byla zahrada a v ní nový hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován. Tam položili Ježíše, protože byl den přípravy a hrob byl blízko. (Jan 19; 41 – 42). Chrám Kristova Vzkříšení se stavěl deset let, svatá císařovna Helena, se nedožila jeho dokončení, zesnula roku 327. Po dobu kdy žila ve svaté zemi, byly postaveny chrámy v Betlémě, na Olivové hoře, v Getsemanii a na dalších místech spojených s životem Spasitele a událostmi Starého Zákona.
Když byl Chrám Kristova Vzkříšení dokončen, byl nazván Martirion, na památku strádání Spasitele na Kříži. Dokončení chrámu se potkalo i s datem Týrského sněmu a s třicetiletím vlády svatého císaře Konstantina.
13. září 335 dle církevního kalendáře, bylo vysvěceno celé město Jeruzalém a památka byla svatými otci ustanovena právě tento den.


Svatá církev, nás v tento den vyzívá, abychom odložili starého člověka a obnovili se, abychom žili novým životem, a vše to, z čeho pochází smrt, drželi na uzdě. Máme mít v nenávisti každé sousto ze stromu hříchu, myslet je na to jak zanechat starého způsobu života a takto obnovovali sebe v tento den obnovení.
Odložte, bratři, starého člověka a obnovte se, žijte novým životem, držte na uzdě vše, z čeho pochází smrt. Kárejme všechny údy a mějme v nenávisti každé zlé sousto stromu hříchu. Mysleme jen na to, jak zanechat starého způsobu života. Takto nechť se obnovuje člověk, tím ať je uctíván den obnovení.
2. stichira na »Hospodine, k tobě volám« hlas 6.
V tento den děkujeme, Kristu, který postavil svou církev jako mohutný sloup na skále víry, nepohnutou na věky.
Tys postavil svou církev jako mohutný sloup, neboť jsi ji založil na skále víry. Proto zůstává nepohnutou na věky, poněvadž má tebe, který ses stal kvůli ní v posledních dnech neproměnitelně člověkem. Za to ti svým zpěvem děkujeme a rceme: „Ty jsi byl před věky, jsi na věky a jsi stále náš Král, sláva tobě!“
3. stichira na »Hospodine, k tobě volám« hlas 6.

Tropar Hlas 4.
Jako nádheru klenby nebeské ukázal jsi, Pane, dole na zemi krásu svatého příbytku slávy své. Upevni jej na věky věkův a skrze Bohorodici přijmi modlitby, jež ti v něm neustále přinášíme. Živote a vzkříšení všech!

pátek 1. října 2010

Ctihodný Amvrosij Optinský
(jeho památka, se slaví v den vyzdvihnutí jeho svatých ostatků 27. června dle církevního kalendáře/dle světského to je 10. července; v den zesnutí 10. /23. října; v den Sboru ctihodných optinských starců 11. /24. října)

Ctihodný Amvrosij Optinský (světským jménem Alexandr) se narodil 23. listopadu roku 1812 ve vesnici Velká Lipovica (Большая Липовица) v Tambovské gubernii v početné rodině ponomara 1) Michaila Fedoroviče a Marty Nikolajevny Grenkových.
Když mu bylo 12 let, rodiče jej poslali do učení do Tambovské duchovní školy, po které nastoupil do Tambovského duchovního semináře. V posledním ročníku semináře těžce onemocněl a v důsledku této nemoci dal Alexandr slib Bohu, že když se uzdraví, vstoupí do monastýru. Přestože se uzdravil, několik let splnění tohoto slibu odkládal. Poté, co úspěšně zakončil seminář, se Alexandr Michailovič stal nejprve domácím učitelem a potom také přednášejícím v Lipecké duchovní škole. Nakonec ale roku 1839 přece jen vstoupil do monastýru v čest Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu v Optinské poustevně v Kalužské eparchii. Při vstupu do monastýru byl svěřen do duchovní péče velkého starce Lva 2). Alexandr byl určen do monastýrského skýtu 3), kde měl vykonávat poslušenství ve formě pomocníka kuchaře. Těžká práce v kuchyni však ani trochu nezarmucovala bývalého učitele duchovní školy. Přijal s radostí tuto práci a vykonával ji s pokorou, jakoby mu jí přikázal konat samotný Hospodin. Práce v kuchyni zaujímala u mladého poslušníka vetší část dne, stávalo se tedy, že mu pro bohoslužby zbývalo jen málo času; díky této službě se však o to více naučil vnitřní modlitbě.
Ve svých třiceti letech, po třech letech zkušební doby, přijal Alexandr mnišský postřih se jménem Amvrosij v čest svatého biskupa mediolánského (milánského) Ambrosije (Ambrože) 4), a v témže roce byl rukopoložen na jerodiákona a po dalších třech letech i na jeromonacha. Znovu velmi těžce onemocněl, a již nikdy se zcela neuzdravil; již během této nemoci přijal velikou schimu 5) se zachováním svého mnišského jména . Nezarmucoval se však pro svoji nemoc a nemohoucnost, naopak, všechno utrpení považoval za poučení pro svoji duši. Všem nemocným, kteří za ním pro jeho svatý život začali přijíždět, proto pro poučení říkal: Bůh nepotřebuje od nemocného tělesné skutky ke spáse, ale jen trpělivost spolu s pokorou a vděčností.
Jeroschimonach Amvrosij začal pomáhat svému duchovnímu otci, kterým se stal po zesnutí ctih. Lva ctihodný Makárij 5), kdy přijímal poutníky a podílel se na překladech a vydávání děl svatých otců a duchovních knih; sám Amvrosij znal a dokonale ovládal pět cizích jazyků. Po zesnutí ctihodného Makárija roku 1860 se ctihodný Amvrosij stal duchovním učitelem a rádcem celého mnišského bratrstva Optinské poustevny. Pro duchovní poučení za ním přicházely tisíce poutníků, lidé věřící i nevěřící, z celého Ruska.
Kvůli duchovnímu poučení a rozhovoru za ním přijížděli takové osobnosti, jakými byli: kníže Konstantin Konstantinovič Romanov starší, Fjodor Michailovič Dostojevskij, Konstantin Nikolajevič Leontijev (později mnich Kliment), Alexej Konstantinovič Tolstoj, Lev Nikolajevič Tolstoj, Michail Petrovič Pogodin a mnozí další. Ctihodný Amvrosij si nikdy nedovolil pronést nějaké prázdné slovo, vždy hovořil ve snaze pomoci, napravit a duchovně poučit. Na častou a naléhavou otázku "Jak žít?" – dával prostou odpověď: "Žít a netruchlit, nikoho nesoudit, nikoho netrápit, a všem takovým má úcta". "My musíme žít na zemi tak jako kolo, které se otáčí. To se vždy jednou svou částí dotýká země, ale ostatními hned směřuje zase nahoru. My však, jakmile padneme a zalehneme na zem, tak ani už vstát nedovedeme".
Ctihodný Amvrosij měl dar jasnozřivosti, uzdravoval nemocné, mnoho pomáhal potřebným a chudým. Aby mohl starec, sám tělesně nemohoucí, pomáhat druhým, zjevoval se ctih. Amvrosij lidem na velkou dálku, zjevně i ve snu. Ke konci života pomohl ctih. Amvrosij založit ženský Šamordinský monastýr, v čest ikony Přesvaté Bohorodice Kazaňské, kam posílal - žít nebo pro pomoc – ženy nemocné, chudé a bez pomoci, ale i zbožné dívky a sirotky. Ctihodný Amvrosij byl velký modlitebník za celou zemi, a mnohdy se stávalo, že jeho tvář během modlitby zářila světlem.
Ctihodný Amvrosij zesnul 10. /23. října 1891 v Šamordinském monastýru a pochován byl v Optinské poustevně, vedle hrobu ctihodného starce Makárija. Po svém zesnutí se zjevil mnoha lidem z různých částí Ruska, a nadále pomáhal potřebným a uzdravoval nemocné. Pravoslavný lid jej proto vždy měl a choval ve velké úctě, zejména pro svatost jeho života, která se projevovala jeho neutuchajícím zájmem a opravdovou láskou k bližnímu.
Roku 1988 byl ctihodný Amvrosij na místním sněmu Ruské pravoslavné církve přičleněn k zástupu svatých služebníků Božích. Jeho vyzdvižené svaté ostatky se nacházejí v katedrálním chrámu Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu v Optinské poustevně.

____________________________________________

1) Ponomar z řeckého παραμοναριος – «stráž», «vrátný», služebník pravoslavného chrámu, jehož povinností je zvonit na zvony, zpívat v chóru a přisluhovat při bohoslužbách.

2) Ctihodný Lev Optinský, jeho památka je slavena v den jeho zesnutí 11. /24. října.

3) Skýt – z řeckého Σκήτη; jedná se o obydlí mnichů, žijících zcela samostatně, nebo odděleně od monastýru se zvlášť přísnými pravidly mnišského života, nazvání pochází od Skitské pouště v severozápadní části Egypta na jihu od Alexandrie, která byla prvotním místem šíření mnišství.

4) památka 7. prosince / 20. prosince

5) Schima z řeckého σχῆμα, tj. vnější vzhled, tvar. Byl prvotně název pro mnišské oblečení, později pojmenování pro mnišské přísahy, sliby. Malá schima – mění se jméno, mnich přijímá první mnišské sliby a plné mnišské oblečení. Velká schima – znovu se může měnit jméno, znovu se opakují mnišské sliby, ke kterým se přidávají další, ještě přísnější, mění se i oděv, který je pro velkou mnišskou schimu zcela specifický.

6) památka je v den jeho zesnutí 7. / 20. září



Jak se připodobnit k Bohu

Svatý apoštol Pavel ve svém Poselství k Efezským píše: Buďte tedy následovníci Boží, jakožto děti milované. (Ef 5, 1) Opravdoví křesťané se mohou připodobnit Bohu tehdy, když naplní zejména tato evangelní přikázání:

1. Pán ve svatém Evangeliu říká: «Buďte milosrdní, jako i Otec váš milosrdný jest» a dále též «On dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. » (Luk 6, 36; Mat 5, 45)
Toto přikázání za prvé znamená, že člověk musí být slitovný a soucitný k bližním, především tehdy, když dává milodary a nerozlišuje přitom důstojné od nedůstojných. Za druhé, toto přikázání od nás vyžaduje shovívavost k bližním a odpouštění jejich všelikých nedostatků, křivd a prohřešků.
2. Svatý apoštol Petr píše: «Jako poslušné děti nedejte se opanovat žádostmi, které vás před tím ovládaly, v době vaší nevědomosti, ale jako je svatý Ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života. Vždyť je psáno: Svatí buďte, neboť Já jsem svatý. » (1 Petr 1, 14 - 16)
Toto přikázání znamená, že člověk musí chránit počestnost, tělesnou i duševní čistotu, a to nejenom ve vztahu k vášni smilstva, ale i ohledně dalších vášní, protože i závist, nenávist a zlé smýšlení o druhých činí duši nečistou.
3. V Evangeliu od Matouše je napsáno: «Buďte vy tedy dokonalí, jako i Otec váš, který jest v nebesích, dokonalý jest. » (Mat 5, 48)
Křesťanská dokonalost spočívá podle slov ctih. Izáka Syrského v hloubce pokory; Farizej tak, jak sám o sobě svědčil, nebyl náchylný k žádné neřesti, ale protože se povýšil, odsoudil a ponížil celníka, nejen že ztratil vše, ale byl zavrhnut Bohem. Z tohoto důvodu Pán říká: «Tak i vy, když učiníte vše, což vám bylo přikázáno, řekněte: Služebníci neužiteční jsme. Což jsme povinni byli učinit, učinili jsme. » (Luk 17, 10)
Jakkoli by byl kdo z křesťanů pevný, neochvějný a přesný v plnění svých křesťanských povinností, takovéto jeho plnění a duchovní činění se může dle slov svatých Otců připodobnit jen k malé studánce nebo k tomu nejmenšímu jezírku. Přikázání Boží se dají přirovnat k velikému moři podle svědectví svatého proroka Davida: «Přikázání Tvé, nezměrně rozsáhlé... » (Ž 119, 96)
Před touto nezměrnou rozsáhlostí zůstali bezděčně pokornými všichni velcí svatí, kteří se považovali být zemí a popelem a za horší než kterékoli stvoření. Podobně jak to vyjádřil nejmoudřejší z apoštolů, svatý Pavel: «Zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou poctu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši. Kdo je dokonalý, ať smýšlí jako my. » (Fil 3, 13 - 15).